Zlatej brouk,
vzhůri na dlaň slít,
zlatej brouk,
teď váhá kudy jít.
Zlatej brouk,
vzduchem si lítal
a pak měl pád,
co má dlaň skýtá, touží znát.
Zlatej brouk,
kouší, dvíhá, chčí,
zlatej brouk,
chce projít spoustou míst.
Zlatej brouk,
na čáře lásky zůstal stát,
sám její hloubkou zrí, chce pád.
Před tou čárou tajemnou,
svěsil krovky, nemoh dál,
mně se zdálo, že by rád vzhůru vzlít.
Řek, že mám dlaň příjemnou,
lávy sopky padli zák,
nedal správu, kde jej mám jen vzít,
brouk hloupej,
proč zkouší lhát,
když dívka blázní,
snad mívá rád.
Hloupej brouk,
ŕek jen věcí půl,
hloupej brouk,
lítá jak sobral bůl.
Hloupej brouk,
ať příště volí si jinam svůj pád,
já už ho nechci vůbec znát.
Hloupej brouk,
ŕek jen věcí půl,
hloupej brouk,
lítá jak sobral bůl.
Hloupej brouk,
ať příště volí si jinam svůj pád,
já už ho nechci vůbec znát.
|
