Že vázla řeč,
tak jsem si za stůl sed,
učil jí karty hrát.
Pak jsem řek vtip,
jenže se nepoved,
sám sem se musel smát.
Když jsem jí mával časným ránem v šest,
voněla vůní marných, příštích cest.
Začla mi svá
tajemství svěřovat,
z ničeho nic jen tak.
Že jistý pán
má ji-li vůbec rád,
pak hodně všelijak.
Tak si mě troufla s hodným strýčkem splést,
voněla vůní marných, příštích cest.
Tak si mě troufla s hodným strýčkem splést,
voněla vůní marných příštích cest.
Zas někdy nashle,
řek jsem, když autobus
konečně byl už zde.
Tak čau, mi řekla
a nehtem na ubrus,
napsala číslo své.
Dávno ne dítě, v očích mírnou lest,
voněla vůní marných, příštích cest,
dávno ne dítě, v očích mírnou lest,
voněla vůní marných, příštích cest.
|
Petr Kolář:
Apollo:
