Vypadáš Cvážně komicky
a s tebou Emižít mám navždyC9cky,
kde Bje Bmitvůj Fpůvab, něha, vzruch,
jsem Cdimdnes pro C6tebe míň než C9vzduch.
NeA9máš už Dmisnahu za pětFminík,
z tvé lásky C9stal se všední A7zvyk,
ať se mi F6nikdo nediG7ví,
že se mi Cvšecko EmiprotiGmiví,
že A7ve snech, Dmiza něž nemoC7hu, nehraješ Chlavní FúloChu.
Hlídáš mne jako detektiv,
však nebyl Emiby to žádný C9div,
FkdyBbych Bmiměl Fjiné zábavy,
když Cdimdoma C6nic mne nebaC9ví,
neA7víš snad Dmijak mi pije Fmikrev
tvůj líný Cnepořádný A7zjev ?
Když to tak F6s tebou půjde G7dál,
to jsem si Cdal, Fmito jsem si Cdal!
Ten župan dej až do sběru než zaviní mou nevěru,
ty zatracené natáčky – to též je slovo do rvačky,
tvá vráska mezi obočím a nuda, kam se otočím.
Mívalas tisíc nápadů, teď věčně nemáš náladu,
a tenhle malicherný tvor měl kdysi smysl pro humor.
Mý přátelé ti nejsou dost, dost nóbl pro tvou důstojnost,
jsem v jejich očích tajtrlík, co rád si na provázek zvyk.
Ty umíš nervy rozehrát, až vzteky nechce se mi spát,
když to tak s tebou půjde dál, to jsem si dal, to jsem si dal!
Ze srdce kámen by mi spad, kdyby ses chtěla usmívat,
vrať mi to vlídné zázemí a ráj tu mám už na Zemi.
Pokud jde o tvou linii, až příliš se ti rozvíjí,
udělej něco pro krásu, cvič třeba podle rozhlasu,
chtěj se mi líbit jako dřív a svést se nechám kdykoliv.
Poslouchej, jak mám vážný hlas, buď trošku milá na mne zas.
Uměla jsi to víc než dost, když stálas o mou náklonnost.
Což v tobě zhasl všechen cit, vždyť jako dřív to může být,
to štěstí, než jsem si tě vzal, to bych si přál, to bych si přál
|
Richard Adam:
