Tam, kde tunel se tmí,
stával u kolejí,
sám a shrbený stářím,
strážce vlaků.
Trať tady stoupá táhlou zákrutou,
průsmykem skalnatých stěn,
návěstí zmáhá v možném
cáry mraků.
A každý vlak v těch místech vždycky hvízdá,
jak loď, když vidí světla majáků,
skála ozvěnou blíž
vždy říká: Díky, že bdíš,
strážce vlaků.
Když sám tu poprvé stál,
byl mladý, spíš si jen hrál,
vzal si jen knížku básní
a křídla ptáků.
Když poznal lásku zlou i závratnou,
kaluže bláta a lží,
poznal, že touží zůstat jen
strážcem vlaků.
A zůstal tam, kde člověk sám se střeží,
jak v krutých zkouškách není zázraků,
slýchal vichřici řvát,
svých vlaků jízdní řád
a šínů, moc vraků, hmm, hmm ...
Dnes každý vlak v těch místech vždycky hvízdá,
jak loď, když míjí světla majáků
a skála ozvěnou blíž
vždy říká: Díky, že bdíš,
strážce vlaků, hmm, hmm ...
|
