Potápím mysl do říše Trollech. Podzimní ráno vítá chladný les, v zeleni života slavím temný úsvit, stromů píseň zní v husté mlze. Skalní vítr duší přírody, zvětralých kamenů království - pramen života mezi pařezy, lesní studánka, věčné bohatství.
Ve spleti křovin vidím bohy dřevěné, otvírám oči do země prosáklé. Kymácí se stromy, kmeny vrzají, tmavé listí padá, ptáci zpívají. V údolí je zima dole v bažinách, tam zarostlá je cesta v hustých křovinách. Mé kroky vedou do hlubin, kde chladný je mech, prodírám se houštinou, cítím lesa dech.
Věčný lesní světe, v tobě jsem spatřil boha - ve stromech, ve vodě, v zemi je tvá síla. Každý strom je mým bratrem, každý tvor mým přítelem, v listí spadlém lože mé, mezi kmeny bohové.
Jako kořen borovice v zemi se drží, tak pevně splývám já sám s ní. Není větší upřímnosti, nežli v nitru stromů - žádný sen se nerozplyne, je-li skutečný. Kořen je pevný, drží se země, jako mé pouto k říši Trollech. Otevřenou myslí plují lidé i skřítci - patříme lesům a všem jejich dnům. |
