Ráno vzbudily mně vrány,
tak jsem rychle vstal,
abych do sněhu tvý jméno tiše vyšlapal,
vítr fičel, pospíchal jsem, než se probudíš,
až otevřeš okno,
až otevřeš okno,
tak to všechno uvidíš.
Každá vločka, která spadla na zem z obláčků,
na chodníku nakreslila slůvko miláčku,
vítr fičel a ty černý vrány zvědavý,
dívaly se, jak tu,
dívaly se, jak tu
vyšlapávám jméno tvý.
S láskou jen tak od oka,
jako štětcem van Gogha,
dýchal jsem ti na sklo okenní,
mráz mi od úst teplo bral
a na to sklo maloval
květy nějak divně zlomený.
Ptám se proto jedný vrány, která všechno ví,
proč jsem na okno ti kreslil květy bláhový,
někdo jinej na ně dýchne,
květy odkvetou
a nakonec domovníci
až otevřeš okno,
květy i ta jména,
až otevřeš okno,
tiše zametou.
S láskou jen tak od oka,
jako štětcem van Gogha,
dýchal jsem ti na sklo okenní,
mráz mi od úst teplo bral
a na to sklo maloval
květy nějak divně zlomený.
Ptám se proto jedný vrány, která všechno ví,
proč jsem na okno ti kreslil květy bláhový,
někdo jinej na ně dýchne,
květy odkvetou
a nakonec domovníci,
až otevřeš okno,
květy i ta jména,
až otevřeš okno,
tiše zametou.
|
Waldemar Matuška:
Bohuš Matuš:
Waldemar Matuška:
Waldemar Matuška:
Waldemar Matuška:
