RECENZE: Po koncertě Johna Calea se nechce zpátky na pevnou zem

John Cale si na ceremonie a okázalosti nepotrpí. Nastoupil civilně, hlesl do mikrofonu cosi jako pozdrav a s bezvadně sehranou trojicí muzikantů za zády spustil Jumbo In Tha Modernworld, následovala The Endless Plain Of Fortune z mistrovského alba Paris 1919 a Chinese Envoy z rovněž výborného alba Music For A New Society.

Pak už došlo na připomínku aktuální Mercy prostřednictvím Moonstruck (Nico’s Song), během níž se na plátně promítaly fotografie zpěvačky Nico a mladého Johna Calea z časů The Velvet Underground. Album Mercy Cale připomněl ještě titulní skladbou a Out Your Window.

Koncert měl výbornou dramaturgii. Na úvod John Cale zařadil tradičněji znějící „kytarové“ kousky, během nichž udal vystoupení rytmus. Jen tak mimochodem znovu připomněl, v čem spočívá největší síla jeho hudby. V účelné práci s rytmikou a dynamikou. V úspěšné snaze dobrat se definitivního tvaru s pomocí jen nejnutnějšího minima výrazových prostředků.

John Cale 85 % Divadlo Archa, Praha 1. března 2023

A když John Cale vycítil, že publikum plně dýchá v rytmu jeho hudby, rozprostřel před ním psychedelické zvukové plochy, prošité hypnotickou rytmikou, kopírující tlukot srdce. Hanky Pank Nohow a Villa Albani působily až euforickým dojmem, během nich jako by se pod nohama ztrácela podlaha a hudba zvala na výlet do fascinujících zvukových i obrazových krajin.

Jinak byl ale koncert ve znamení nostalgie a jakési chmurné předtuchy blízkého konce. John Cale byl plně soustředěný na hudbu, bylo jasné, že mu stále poskytuje mnoho životodárné energie, na druhé straně mu bude za pár dní 81 let a je otázka, jak dlouho ještě bude zvládat plné koncertní nasazení.

Aby ale nedošlo k mýlce, na žádné uvzdychané vzpomínání na staré časy nedošlo, Caleova hudba stále dokáže uhranout a i když je spjatá s konkrétní dobou a prostředím, v němž vznikala, je nadčasová a stále relevantní bez ohledu na jakékoliv trendy.

Jít na koncert Johna Calea je jako listovat knihou, která definovala pravidla mnoha hudebních stylů a odnoží. Všechny možné post-punkové, garážové, indie a noise rockové kapely z ní čerpaly jako ze slabikáře. Bez Johna Calea by ani všemožní shoegazeoví architekti zvukových stěn neměli ani stavební materiál, ani pojivo.