ROZHOVOR | Dan Bárta: S Alicí občas zahrajeme pro naše skalní fanoušky, ale teď se do ničeho nového nehrnu

Co tě s kapelou Illustratosphere vedlo k tomu, že jste se rozhodli vydat v reedicích své první dvě alba Illustratosphere z roku 2000 a Entropicture z roku 2003?
My to měli v plánu delší dobu, ale dlouho to nešlo kvůli licencím a právům na tato alba. A navíc v letošním roce to už je skoro 25 let, co spolu hrajeme. A také tahle alba vyšla jen na CD a nyní se firmě, která práva převzala, tedy Warnerům, vyplatí investovat do výroby gramodesek. LP desky se v dnešní době velice dobře prodávají, mnohem lépe než CD. Navíc jsme to potřebovali dostat i na různé streamovací platformy – my jsme devadesátková parta, byla tam v té době podepsána spousta smluv, ale mnoho firem již neexistuje, takže jsme rádi, že teď to bude pod jednou firmou a bude možné si tato dvě naše první alba přehrát i na streamovacích službách v počítači anebo na mobilu.

LIVE: Dan Bárta s Illustratosphere nadchl zaplněné Divadlo pod Palmovkou a dočkal se ovací vestoje

Takže doteď nebylo možné si tato alba na streamovacích platformách pustit?
Ne, určitě ne celé album, možná jen některé skladby. Odteď už by to neměl být problém.

K vydání těch dvou alb jste naplánovali celé turné, které jste nazvali Němá éra tour.
To se přímo nabízelo. My bychom to tak jako tak na koncertech hráli, takže teď se máme o co opřít, a ještě je to i důvod nepatrně pozměnit repertoár.

Přehrajete na turné postupně všechny skladby z obou alb?
To asi ne, ale zahrnujeme do našich koncertních setů mnohem více starších písniček z těchto desek, dáváme si trochu více retro, a myslím, že to fanoušci oceňují. My navíc máme trochu pozměněnou sestavu a trochu jiné nástrojové obsazení, takže ty písničky jsou přeci jen zase trochu jiné.

Jiřího Slavíčka, který nahrál obě alba, nahradil nový bubeník. Neuvažovali jste odehrát turné v původní sestavě?
V jednu dobu došlo mezi námi k rozkolu, trochu se to rozpadlo jak muzikantsky, tak lidsky. Nám tahle změna přišla jako takový sebezáchovný akt, a jelikož jsme kvůli tomu dlouho stáli, tak jsme si nakonec řekli, že by to chtělo oživit. Ale dlouho jsme chodili kolem horké kaše a čekali, jestli to vychladne-nevychladne, ale nevychladlo, takže jsme do toho nakonec museli trochu říznout. Čímž chci říct, že to odehrajeme s novým bubeníkem...

Novým bubeníkem je slovenský muzikant Martin Valihora, který hrál v kapelách IMT Smile, Midi či Prúdy, hostuje s interprety z USA a také spolupracoval například s japonskou jazzovou klavíristkou Hiromi Uehara. Jak jste se k němu dostali?
Kdysi jsem hrál na speciálním jednorázovém VIP koncertě v Bratislavě, polovina lidí tam byla ze Slovenska a druhá polovina z Rakouska. Šlo o komponovaný večer, kde bylo plno profesionálních muzikantů. Příprava té akce byla docela náročná, ale bylo to zábavné. A tam mě při mém zpěvu doprovázel právě Martin – já jsem o něm věděl, ale nikdy dříve jsem s ním nehrál, až na té akci. A tam jsem si uvědomil, že to je možná bubeník, kterého hledáme. Ta jeho bubenická výstroj a výzbroj byla na takové úrovni, že jsem si řekl, že do naší syntézy by se to skvěle hodilo. Martin zkrátka není žánrově vyhraněný a omezený, což je pro náš repertoár velice důležitá věc.

První koncerty jste odehráli v komorní pětičlenné sestavě, plánujete na dalších koncertech turné i nějaké hosty?
Ne, myslím že to odehrajeme v pětici – kromě mě Míra Chyška na kytaru, Filip Jelínek na klávesy, Robert Balzar na kontrabas a basu a Martin Valihora na bicí.

Dan Bárta interview: Když se k hudbě přidá radost, může vzniknout mnoho krásného a zábavného

Na druhém albu Illustratosphere se objevila i písnička Pilátův sen, která je z muzikálu Jesus Christ Superstar. Jak vzpomínáš na dobu svého působení v muzikálech? A přijal bys dnes podobnou nabídku?
To bylo intenzivních pět šest let na přelomu tisíciletí a šlo o muzikály Jesus Christ Superstar a Evita, který na to trochu navazoval. Myslím, že jsem si tohle odbyl v takové době, kdy téma muzikálů ještě nebylo tak otřepané, navíc v tom období jsem měl možnost zpívat a spolupracovat s muzikanty, kteří muziku brali naprosto vážně. Pro mě to byla určitá generační a učednická doba, ale dnes už si neumím představit, že bych něco takového znovu dělal. To bych nesměl mít žádnou práci, ale i tak si to zkrátka neumím představit. Že bych hrál někde nějakou menší roli staršího chlápka v nějakém muzikálu, to opravdu ne.

Pokud vím, v Rock Opeře v Praze ještě muzikály s úspěchem hrají...
To jo, ale, když budu mluvit za sebe, pro mě osobně nešlo o nějakou zlatou éru, šlo o učednické roky. Bylo to skvělý a mohl jsem se posunout dál. A všechny pro mě stěžejní a důležité muzikantské události se staly až po této době nebo během ní. Marná sláva, jsem i autor a spoluautor, ne jen interpret. A ty, rovněž marná sláva, prostě nejsem herec.

Před časem jsem dělal rozhovor s Davidem Kollerem, který hodně ovlivnil tvou hudební kariéru. Kdysi jste hodně spolupracovali, jste v kontaktu i nadále?
David produkoval naše první dvě alba se skupinou Alice, já jsem hostoval na jeho sólové desce. Také jsme jezdili s Alicí jako předkapela Lucie, hodně nám to v začátcích pomohlo. V poslední době jsme se potkali párkrát na festivalech, myslím že loni to bylo na plzeňském Beerfestu, také v Mikulově, a občas Davida poprosím, zda nám v Meet Factory nepůjčí studio, abychom  měli kde zkoušet.

Když už jsme u skupiny Alice - před zhruba čtyřmi roky jsem viděl tvoje vystoupení s touhle partou na festivalu Hlučínská Štěrkovna nedaleko Ostravy a fanoušci byli nadšení. Připravuješ něco i s nimi i do budoucna, koncerty, nahrávky?
Co se týká koncertů, tak my si každý rok občas spolu zahrajeme, ale neumím si zatím představit, že bychom dělali nové věci, možná jednu dvě...

Vyprchala mezi vámi chemie?
Ne, v tom to není. Zkusím říct určitý příměr, který bude možná trochu divný. Mojí první velké lásce bylo patnáct let, když jsme se tak nesměle začali poznávat... Ale dnes už je to šedesátiletá paní, tak co teď s tím. (smích) Ale tenhle příměr je samozřejmě ujetý, protože muzika takhle ve skutečnosti nefunguje. Mikeš mi dokonce nějaké písničky poslal, že by se něco udělat dalo, ale já to na rovinu vůbec nestíhám. Je mi trošku blbé to říkat moc nahlas veřejně, protože to je, jako by člověk zavíral určitou bránu. Teď se do ničeho nového nehrnu, zahrajeme si párkrát pro sebe a pro naše staré skalní fanoušky, posluchače, kteří to měli rádi a bavilo je to v pubertě. Takže si jednou za čas uděláme takovou příjemnou vzpomínku, abychom lidi pobavili, děláme psí kusy a ono to funguje... Když si tedy zahrajeme třikrát čtyřikrát, možná pětkrát za rok.

Vyloučit ale tedy zcela úplně nic nemůžeš...
No... Ne. (smích)

Vím o tvé zálibě ve fotografování vážek a cestovatelských výpravách. Byl jsi někdy v poslední době na nějaké podobné výpravě?
Koncem února jsem se vrátil z jedné takové cesty, byli jsme s klukama v Ghaně. Udělali jsme tam myslím velice pěknou práci v jednom lese, Atewa Forest se jmenuje, inventarizaci druhů vážek, které tam žijí. Tak to nyní průběžně dávám do kupy, dokud si to pamatuji, musím to vše zpracovat.

Fotil jsi kromě vážek i něco jiného?
Ne, já se zaměřoval pouze na vážky.

A vyjde opět něco z toho knižně?
Myslím, že tentokrát ne, spíše uděláme pouze nějaké PDF pro ty kluky do Ghany. Ono je s tím spousta práce – nejdříve to zvíře vyfotíš, pak se to různě retušuje, aby bylo jasno, co to je zač. Než se dokončí vizuál, bude to trvat ještě dlouho. Nejdřív je třeba zkompletovat data, aby se z nich udělala tabulka, a z ní nějaké statistické výstupy, to je všechno časově náročná práce. Přiřadit druhy a počty jedinců k jednotlivým lokalitám a tak. 

Jakou používáš fotografickou výbavu?
Teď převážně iPhone. Ale mám i Nikon 810, když fotím fotografie a ne jen typizovaně dokladové exempláře. Letos to o focení tolik nebylo, spíše jsme v terénu více lovili a počítali, ta zvířata tam nejsou krom pár druhů v moc velkých početnostech, nikde tam není převážkováno. A taky se prostě sběr dat a usebrání se ve focení spíše vylučují, to se nedá svítit.

Kolik vás bylo v týmu, a kdo vám vytipovává lokace, kde se vážky nacházejí?
V terénu nás bylo pět, dva kluci z Ghany a tři jsme byli od nás. A ještě Collins Ayine Nsor, který to logisticky zorganizoval a papírově zprůchodnil. Přesvědčil důležité složky tamní správy, že nejsme špióni a že budeme výsledky sdílet... Ono je čím dál těžší jet si někam do tropů jen tak zazkoumat, místní úřady mají poněkud paranoidní období a čínským komunistům se nelíbí, když jim někdo strká nos tam, kde by se to dalo po podplacení místních úřadů zplundrovat a vytěžit, hm, třeba za slib investic, které nakonec stejně nepřijdou. Známe. Kanálů Dunaj-Odra-Labe je zkrátka po celém světě mnoho a mnoho... My nějakou představu máme už předem, a pak se ty lokace aktualizují na místě. Často jedeš někam, kde si myslíš, že to bude stát za to, a stojí to za prd, a pak se ukáže, že lokace, které se nezdály tak nadějné, jsou zajímavé a stálo by za to prozkoumat je pořádně, no, chvíli jsme tápali, ale moc dlouho naštěstí ne.

Spolupracujete na tom s nějakou institucí?
My spolupracovali s University of Science and Technology Kwame Nkrumah v Kumasi v Ghaně, nechali jsme se od nich pozvat, abychom měli všechny papíry v pořádku; jinak bychom nedostali ani vízum. Výstup, až bude, bude společný mezi Ostravskou univerzitou a touhle univerzitou v Ghaně. A bylo by fajn, kdyby se tím nakonec podařila nastartovat hlubší a déletrvající spolupráce...

Děkuji moc za rozhovor a ať se daří na turné.
Také děkuji a přijď se podívat na koncert.

Text: Aleš Materna, foto: Lucie Macezcková,
Témata: Dan Bárta, Illustratosphere, Alice, David Koller, rozhovor