Rocková persona Davida Bowieho se rodí v pozdních letech šedesátých a okamžitě tříští hippie upřímnost a štědrost ironií a odstupem. Singl "Changes" hlásí příchod nové kultury, jež je na první pohled přesným opakem té předcházející.

Hudební svět ztratil génia oplývajícího neměřitelným talentem, který mu umožňoval neustále měnit a inovovat podobu nejen svou, ale také své hudby. Každé album představuje balíček, ve kterém fanoušek získává jak nový zvuk, tak novou image, která do puntíku ladí právě s novým směrem hudby, kterým se David Bowie rozhodl vydat. Od Majora Toma v roce 1969 po Ziggyho Stardusta, extravagantního rockera, bořil anglický multiinstrumentalista genderové stereotypy v době, kdy si je lidé ještě nestačili, či nechtěli, připouštět. Nebýt Bowieho, Nine Inch Nails by v devadesátých letech pravděpodobně nenahráli klasiku v podobě "Closer", stejně jako by se Prince sebejistě nechopil své androgynní vizáže rockera.

Přemítání o slávě se v průřezu jeho mnohažánrovou tvorbou mísí s myšlenkami na smrt a módu, vše vedoucí ke vzniku jedněch z nejvlivnějších a nejprodávanějších desek, které se rozpínají po polích funku, elektroniky, kabaretu, jazzu a mnohých dalších.

Když v roce 2002 hovořil David s Terry Grossem, do kin se právě znovu dostával film "Ziggy Stardust And The Spiders From Mars". Příběh postavy, která, kromě jiných charakterů, sehrála po vizuální i psychologické stránce nemalou roli ve zpěvákově kariéře. Příběh postavy, která vznikla ze znechucení nad džínami a hippíky sedmdesátých let. Na první pohled postmodernistická kreace v sobě ukrývá především hlubokou ironii. Jak sám David Bowie uvádí, v případě jeho alter ega se nejedná o pseudopokusy o postmodernistické vydechnutí ani o argument sexuality. Zrození Ziggyho je zároveň zrozením myšlenky, že rock může být neustále obnovován a právě z procesu recyklace může vzejít čistá forma hudby bez všeho takzvaného harampádí, jež rock obvykle doprovází. Zda je součástí formy i flamboyantní vzhled, je osobní volbou každého jedince. Proč přídomek Stardust?

The Legendary Stardust Cowboy, umělec, jehož kazetu Davidovi podstrčili v nahrávací společnosti Mercury se slovy "Máš rád divný věci, že? Tak tohle si poslechni," ho svým nezaměnitelným, apokalyptickým zvukem okouzlil natolik, že si půjčil jedno z jeho jmen. Po letech našel na internetu jeho webovou stránku, kde se zmíněný alternativní umělec durdil, že ten onen britský zpěvák mu ukradl jméno a dluží mu píseň.

"Nesnáším svůj zpěv, ale někdo to dělat musí. Baví mě interpretace a přednes písní a především jejich psaní. Dal bych cokoliv za to, kdybych mohl nalézt někoho, kdo by to za mě odzpíval."

I přes svou nechuť k živému vystupování a zpěvu obecně stihl za svůj život pracovat na více než dvaceti pěti deskách. Z hudební sféry už nikdy nevymizí album "Space Oddity", psychedelická folková změť, kterou prorůstají chytlavé popové melodie "Janine", třepotající se flétny vzdušné balady "An Occasional Dream" a samozřejmě nářky ztraceného Majora Toma, zmítajícího se nekonečností vesmíru na pozadí dramatických Bowieho vokálů a ozvěnovitého orchestru v singlu "Space Oddity".

Už v roce 1972 se příznivci androgenního vyhraněného glam rocku dočkali futuristické nálože v podobě rusovlasého Ziggyho Stardusta. "The Rise And Fall Of Ziggy Stardust And The Spiders From Mars" se svým titulem téměř nevešlo na obaly nosičů, ale místo si rozhodně našlo v žebříčcích. A co se povědomí veřejnosti týče, bylo pro Bowieho jedním z klíčových. Nemluvme ale o tom, jak moc bylo album známé. Zmiňme hnací rockový motor a osobitý, vtipný text singlu "Suffragette City". Přitvrďme v "Moonage Daydream" s brilantní kytarou Micka Ronsona a mimozemskou atmosférou. Skladba "Starman" bude několik měsíců a možná i let přemílána jak pro svou baladičnost a dramatičnost, tak v kontextu přezdívky, skrze niž se mnozí s Davidem Bowiem v uplynulých dnech loučili. Z prvoplánové spojitosti mezi nebem, zemí, vesmírem a Starmanem se jen těžko vymaňuje.

Mnohými opomíjený "Aladdin Sane" zatahuje oponu glam rockového období. Představuje také poslední významný počin, který vzešel ze spolupráce s Ronsonem, jehož vyhraněná kytara sehrála obrovskou úlohu právě v éře glamu. Ronson odchází za zvuku manicko-rytmické skladby "Panic In Detroit" a vysoké grunge oktávy "Cracked Actor". Album vzniklo během Ziggyho turné po USA a i přes určitou nejednotnost a absenci Ziggyho velikánství nenalézáme na seznamu skladeb vycpávky.

S albem "Young Americans" nás Bowie provází svým obdobím plastického soulu. Ačkoliv se v myslích mnohých nebude nikdy řadit mezi okruh nejsoulovějších umělců, odepřít mu nelze chytlavost funky hitu "Fame", na kterém se podílel John Lennon.

"Heroes" je psán rukopisem svého předchůdce "Low", vychází z produkce Tonyho Viscontiho a je třeba se s ním sžít. I přesto je uchopitelnější než jeho předchůdce. Album svou strukturou nastolilo harmonii vokálních a instrumentálních skladeb a svým titulem jistou snovost, které je ultimátně dosaženo ve skladbě stejného jména. Verš "We could be heroes, just for one day" pouze dodatečně umocňuje Bowieho náhled na svět a důraz na individualitu a pestrost pozemského i mimozemského života. Romantický, nadčasový, hrdinský a majestátní: jen střípek z mozaiky přídavných jmen, která se ve spojitostí s tímto singlem skloňují.

Nehledě na nevoli, kterou způsobila komerčnost alba "Let’s Dance", docílil galaktický chameleon multižánrové směsi, jejímž výstupem jsou tří hity. U "Let’s Dance" mnozí spíše pohupují hlavou a podupávají, než aby se svíjeli v tanečních kreacích. To však neubírá singlu na extrémní popovosti a zpěvných vokálech.

Na desce "Heathen" se znovu setkává s Tonym Viscontim. O vzniku v pořadí dvacátého druhého alba uvažoval dlouho, ale hlavou se mu hnaly obavy z vlastního vykrádání, ze znovuvytvoření něčeho, čeho už s Tonym dosáhl. V lednu roku 2001 začal psát singly, které se jevily ideální právě pro spolupráci, která měla šanci znovu se rozvinout mezi ním a Viscontim. Jak zmínil v rozhovoru, jedná se o záležitost, jež se velice snadno přenese na pódia, a ačkoliv neměl v přílišné lásce živé vystupování, právě s tímto albem byl připraven "vystřelit z kecek" každého, kdo byl ochotný naslouchat. Mnoha skladbám dominuje kombinace vyfabrikovaných zvuků, jež byly nahrány do nástrojů a Bowie je nechtěl pozměňovat. Od časného rána si tedy ve studiu pohrával a vymýšlel kombinace právě těchto zvuků spolu se strunami. Album se stalo nejlépe umístěným počinem od dob "Tonight".

Jeho písně, jakkoliv nadčasové, byly a jsou pouhými pouličními světly, jež ozařují přechody z postavy do postavy a z projektu do projektu. Jen málo umělců dosáhlo takové kulturní zvědavosti, neboť Bowie se skutečně zajímal téměř o vše. V dobách, kdy byla hudební videa jednou velkou zrnitou roztřesenou neznámou, přichází se sužujícím klipem k singlu "Ashes To Ashes", prvním velkorozpočtovým úkazem hudební scény osmdesátých let. Psal. Maloval. Zpíval. Nepřestával.

Kuriozit obestíralo umělcův život nepřeberné množství. Pozastavme se u reklamy na minerální vodu Vittel ze začátku milénia. Obletěla svět, neboť svou roztomilou sci-fi domáckostí jako by téměř potlačila nestoudnou komerčnost své povahy. Bowieho osobnostní rozdvojenost se zde mnohonásobí, a tak minerální vodu a nové album "Reality" propagují v ložnici Ziggy Stardust, v koupelně Thomas Jerome Newton, Aladdin Sane u příček lemujících schodiště, Diamond Dog na podlaze a mnozí další. Valné většině dvojníků vdechl život David Brighton, imitátor zpěváka.

Mnohým režisérům začalo docházet, že právě Bowieho mimozemské éteričnosti je třeba nechat vyniknout na filmových plátnech. Pokud by se o jeho hudební tvorbě daly psát rozvětvené romány, jeho filmové role by vydaly alespoň na krátkou, avšak pozoruhodnou novelu. Na planetě "Muže, který spadl na Zemi" trpí žízní umírající žena a děti. Návštěvník z jiné planety se však velmi rychle vrhá do víru sexu, alkoholu a drog, což v posledním případě není daleko od pravdy. Sám jeho představitel totiž v rozhovorech uznal, že natáčel v kokainovém oparu. Film je doprovázen stejně melancholickou atmosférou, která prorůstá jeho hudební tvorbu.

Nad zástupem rolí a roliček se tyčí postava pansexuálního, všemilujícího krále Goblinů, který okouzluje a zároveň děsí dospívající dívenku zmítající se ve svých sexuálních fantaziích. Ani to není v případě mnoha fanynek daleko od pravdy. "Labyrint" byl ale především výjimečnou šancí skloubit nejen herecké, ale i kompoziční schopnosti mistra převleku ve fantazii, která opatrně poletuje mezi nevinným dětstvím a dospívající vášní. Bestiální vášně jsme se dočkali i v hororovém dramatu "Hlad", kde se krvežíznivý upír velice rychle mění ze symbolu sexuální fantazie v symbol smrti a úhynu.

Tvůrci povolali Bowieho vždy, když zatoužili po někom ze zcela jiné sféry lidskosti. Někdy jeho odstup zdůraznili, někdy s ním bojovali. Dějové linie postav zpěváka jsou však téměř bez výjimky svědectvím chladných outsiderů, v jejichž těle bije vřelé srdce.

Díky této univerzálnosti ho mnozí považovali za úkaz z jiné planety, čehož dosyta využil především co se vizuální stránky týče. Ačkoliv působil mimozemsky, jeho motivy zůstávají konstantně lidské. A tak pro teenagery, kterým se do každodenního života úlisně vkrádá odcizení, hrajeme dnes "Life On Mars?". Pro všechny ostatní, co žijí v úzkosti z nevědomí, které s sebou nese budoucnost a koncept světa, nám tu Bowie zanechal spolu s Mercurym "Under Pressure". Ať už jste zažili singl "Heroes" v éterech rádií, či jste se narodili do doby digitalizované a o proslaveném hitu jste nejprve věděli jen z doslechu a komerčních filmů, refrén skladby jako by ve všem nastolil skvoucí jasnost.

Těžko přehlédnutelná jasnost, se kterou hudebník přednesl svou poslední desku na zlatém, nemocničním podnosu, dává mnohým podnět spekulovat o konci umělcova života. K singlu "Blackstar" stihl David Bowie natočit surreální krátký film, ve kterém se převtělil do role slepého proroka, který se ocitá v blízkosti aktu ukřižování. Ze sugestivního verše "Look up here, I’m in heaven," skladby "Lazarus" mrazí. Album "Blackstar" však i skrze svou nablýskanou současnost působí jako záblesk ze sedmdesátých let. Panuje na něm nihilistická, znervózňující nálada, jež táhne posluchače na počátek Bowieho produkce, ze které vzešla "Berlínská trilogie". Nejproduktivnější období zpěváka nebylo, koneckonců, orámováno optimismem, ale strachem. Smrtelnost se nad albem vznáší ve formě šedého mraku s ingrediencemi z kuchyně Kendricka Lamara. Tímto jazykem za sebe nechává Bowie promlouvat desku "Blackstar".

Po osmnáctiměsíčním boji podléhá rodák z Brixtonu rakovině. Co však karcinogenní buňky zabít nestihly, je neskonalý vděk a náklonnost, s nimiž se se Ziggym, Diamond Dogem, goblinem, Majorem Tomem, Aladdinem Sanem a Davidem Bowiem loučí jeho dlouholetí přátelé, kolegové a fanoušci po celém světě. Mnohým zpětně dochází, že se s nimi skrze nenápadné narážky v korespondenci potichu loučil. Mnozí jsou ponechání v šoku a beze slov, jak už to měl David Bowie často ve zvyku. Řada z nich však neopomíná zmínit humor a smích, které provázely jak jeho každodenní život, tak autorský proces.

Ricky Gervais v rozhovoru v roce 2005:

"Šel jsem na jeho koncert. Byl to vždy můj idol. Po představení mě odchytne Greg Dyke a říká, ať jdu s ním za Bowiem. Tak jdu za Bowiem a najednou se ozve 'Hej, Salmane, pojď s námi!' a Salman Rushdie se k nám přidá. Tak si to kráčíme. Já, moje přítelkyně, Salman Rushdie a Greg Dyke. Nechápeš. Myslím si, že nevěděl, kdo jsem, dokud mu následně někdo nedal moje DVD. Obdržel jsem od Bowieho mail. On je jako FBI, někde si zjistil moji mailovou adresu a píše mi: 'Viděl jsem. Smál jsem se. Co teď?' Stali se z nás přátelé. K jeho osmapadesátým narozeninám jsem mu napsal: 'Všechno nejlepší. 58? To už je načase, aby sis našel pořádnou práci. Ricky Gervais, 42, komik.' A on mi odepsal: 'Já pořádnou práci mám. David Bowie, 58, rockový bůh."