Ta se objevuje hned v úvodní písni "God Save Our Young Blood", kde svým zasněným vokálem výrazně přispěla k výrazu celé skladby. S BØRNSem si hudebně perfektně sedli, přesto song působí jako počin Lany Del Rey s hostujícím BØRNSem než naopak.

Oproti debutu se toho u BØRNSe jinak mnoho nezměnilo. Vsadil na stejného producenta Toma Englishe, se kterým společně připravil jedenáctku indiepopových písní s příměsí glamu a synthpopu i skromné dávky psychedelie. Kolekce má podobný květinový a nablýskaný nádech a nechybí jí pár styčných momentů. Kromě zmíněné úvodní pecky s Lanou Del Rey k nim patří i první singl "Faded Heart", který hudebník vypustil už v létě loňského roku. Znovu v něm nabízí svůj vypjatý, lehce afektovaný až zženštilý vokál, který je pro jeho tvorbu ikonický, a také charakteristický klávesový podklad s výrazným glampopovým refrénem.

Hit o parametrech "Electric Love", ale do své sbírky tentokrát přece jen nepřidá. "Blue Madonna" nabízí mnoho zajímavého materiálu, ale vyložené hity, krom zmíněného singlu, nenabídne. Albu také škodí slabší druhá půle, která není tak výrazná a nenajdeme na ní vyloženě zapamatovatelný moment.

První část desky je ovšem srovnatelná se skvělou prvotinou "Dopamine". Hudební posun se ale nekoná prakticky v žádném ohledu, BØRNS vsadil na prověřený zvuk. Druhá alba bývají těžká, ale rodák z Michiganu se s tím svým popral vcelku slušně. Více než cokoliv jiného slibuje potenciál do budoucna, zároveň naznačuje autorův nesporný talent i ukotvení v charakteristickém výrazu. Skladatelsky má jeho druhý počin ovšem rezervy. A na závěr jedna zajímavost. Přebal alba (ať už si o něm myslíte cokoliv) má na svědomí jistá Caroline Grant. A tato fotografka je mimo jiné i sestrou Lany Del Rey.