Nová vlna britského heavy metalu vznikla na konci sedmdesátých let minulého století jako fúze stylu, který zavedly první anglické metalové kapely, a punku. Zjednodušeně to znamená něco mezi Black Sabbath a Sex Pistols.

Nejváženějšími představiteli tohoto proudu však od počátku byli Iron Maiden, kteří dodnes zůstávají věrni mixu řízných skladeb s těžkotonážními kytarovými sóly.

Jejich včerejší vystoupení na pražském Letišti Letňany, které dle pořadatelů navštívilo přibližně 30 tisíc lidí, proto bylo předvídatelné. Nikdo ale nečekal, že se bude po všech stránkách jednat o jeden z nejzdařilejších koncertů, které kdy tato kapela v Česku předvedla. Po 43 letech existence hrála jako vyzrálé víno.

Bylo požitkem sledovat poctivou a vynalézavou práci rytmické sekce. Basista Steve Harris je sice kapelníkem souboru, ale nikdy se zbytečně nedral do popředí, takže instrumentální složku koncertu obstarávaly především souboje a dialogy tří sólových kytaristů.

Síla přesně sehrané trojice je v tom, že všichni jsou sice odlišní a ve svých sólech to dovedou dát najevo, ale nikdo z nich ani na vteřinu neopustí hranice dané koncepcí Iron Maiden. Skupina tak působí kompaktně a energicky, jako stoprocentně jistý, dobře promazaný stroj.

Zpěvák Bruce Dickinson v srpnu oslaví šedesátku, ale drží vynikající formu. Zdálo se dokonce, že je přesvědčivější než při poslední návštěvě Iron Maiden v Česku před dvěma roky. Možná je to i tím, že tentokrát Dickinson použil více divadelních efektů.

Stačilo mu k tomu několik jednoduchých, jen symbolických převleků jako letecká kukla a drákulovský plášť nebo šermířská vložka, když v mezihře s historickým mečem předváděl souboj s obrem.

Pozoruhodné bylo i to, že v jeho provedení zazněly také písně, které kapela hrála v letech 1993 až 1999, kdy s ní Dickinson nespolupracoval.

Repertoár neobsahoval žádné překvapení. Po celé turné zatím Iron Maiden "jedou" jediný setlist, který představuje průřez celou jejich kariérou. Zkušená kapela ví, co od ní fanoušek chce, a dává mu to plnými hrstmi.

Musely proto zaznít skladby Aces High, Fear Of The Dark, 2 Minutes To Midnight a samozřejmě v přídavcích Run To The Hills.

U souborů tohoto typu bývá zvykem, že v programu jsou dvě nebo tři méně známé kompozice, obvykle novinky. Iron Maiden ale poslední album vydali před třemi roky, takže se vydali podobnou cestou jako Rolling Stones - pro potěšení znalců oprášili skladbu For The Greater Good Of God, kterou naposledy uváděli v době jejího vydání roku 2006, a starší, jen na některých turné hraný kousek Flight Of Icarus.

Kouzlo Iron Maiden je v pečlivé stylizaci. Jejich písně a design se pohybují na ostří mezi realitou a fantasy.

Na jedné straně druhá světová válka a stíhací letoun Spitfire, jehož přesnou kopii kapela nechala zavěsit nad své hlavy - zpěvák Dickinson připomněl, že na tomto stroji z roku 1943 proti nacistům bojovali také čeští piloti v Británii -, na straně druhé monstra, vampýři a příšery z temnot.

Přesně tak kdysi dávno na průsečíku skutečnosti a obrazotvorné, někdy až hrůzostrašné představivosti vznikaly pohádky.

A protože zpěvák Bruce Dickinson je také v těch nejzběsilejších tempech přirozený vypravěč, jemuž posluchač vůbec nemusí rozumět, přesto mu visí na rtech, jsou moderní pohádky Iron Maiden přesvědčivé.

Stylizace sestavy se odrážela též v publiku. Tolik bizarních figurek, vykřikujících z plna hrdla v písni The Clansman slovo "Freedom!", se na žádném jiném koncertu nevidí.

Výsledek výstižně popsala vedoucí jednoho ze stánků: "Vytočili jsme jednou tolik piva, co (minulý týden) na Ozzym Osbourneovi."