Co o mně pronesl pan prezident, je nesmysl, říká zpěvačka Ilona Csáková

Nedávno jste oslavila životní jubileum, jak ho prožíváte?
Kdybych se nepodívala do rodného listu, ani nevím, že mám padesátiny. Moji kluci mi říkali, že jsem stará. (smích) Já na to, že stará budu, až budu babička. Cítím se fyzicky dobře. Mám fyzičku a nic mě netrápí, kromě současného dění.

15 fotografií

Máte na mysli situaci okolo covidu?
Ano, a jsem si jistá, že nejsem sama, kdo nemá klidné spaní. Mění se světový řád a budoucnost je velmi nečitelná. Vlastně i současnost. Chcete pracovat a nemůžete. Nevím, na co mám připravit své děti. Na roušky už si zvykly, ale to není všechno, že? Můj děda, ještě když jsem byla malá, nám četl ze Starého zákona. Pamatuju si poměrně jasně, jak mluvil o hrozbě z východu, blyštění nožů a cvakání zubů, a nemělo to věštit nic dobrého.

K současnému dění se vyjadřujete na sociálních sítích, jak vnímáte reakce veřejnosti? Dostala jste vzkaz i od prezidenta.
Občas se vyjádřím a je to má svobodná vůle a právo. Jsem občan této země, a to co se u nás odehrává, se mě silně týká. To, že lidi nepřipustí názor druhého kromě svého a anonymně se vyjadřují a urážejí, mě nepřekvapuje. Naštěstí je více těch, kteří reagují slušně a mají zájem o polemiku. Dokonce mi děkují za to, že se se mnou ztotožňují a mluvím i za ně. 

Co o mně pronesl pan prezident, je nesmysl. Špatně mu byl můj status na Facebooku interpretován. Dodržuji všechna vládní nařízení. Je tendence nás umlčet, protože je jasné, co my tušíme, a to se stává nežádoucím. Proto ta neustále tvrdší cenzura, což je pro mě regrese, návrat do doby před třiceti lety. V naší zemi to začíná zavánět papalášstvím a lidé se bouří. Média jen občany děsí. Kde je osvěta a informovanost? Proč média neapelují na to, jak si posílit imunitu vitamíny a pohybem na čerstvém vzduchu? Bude tady tolik nemocí, kolik bude strachu mezi lidmi.

Vy sama se nebojíte o sebe a o své blízké?
Než strach prožívám pocit nejistoty. Nikdo nevíme, co nás čeká, jaký bude svět po koroně, i když tušíme, co se děje a kam má současné dění směřovat. Myslím tím pochopitelně ty, kteří o věcech přemýšlí a jdou za poznáním a pravdou, která samozřejmě existuje, ale je schovaná ve spoustě konspiračních teoriích a hoaxů. Jen ji najít a umět číst mezi řádky.

Panuje u vás doma na toto téma názorová shoda?
Zase tak často se už o tom nebavíme. Každý si čerpáme, čteme a zpracováváme informace z různých zdrojů sám. Ale občas se necháme unést různými excesy našich politiků.

Zeman v projevu nepřímo zmínil i Ilonu Csákovou „Nenechte se svést lidmi, kteří sice o epidemii vůbec nic nevědí, ale kvůli mediální pozornosti jsou ochotni říkat věci, které poškozují naši společnost. Mám tím samozřejmě na mysli takzvané antirouškaře, ale i další. Zubaře, kardiology, zpěváky. Jedna zpěvačka dokonce prohlásila, že za koronavirus může Bill Gates. Ignorujte názory těchto lidí, protože nejsou odborné,“ uvedl prezident Miloš Zeman 16. října ve svém projevu k národu.

Možná pro vás jarní karanténa ale byla přeci jen k něčemu dobrá. Díky ní jste měla čas připravit své nové album. Proč vyšlo až po dvanácti letech?
Asi to tak mělo být a já ke svým padesátinám měla nejspíš bilancovat. Pojmenovala jsem ho slovní hříčkou Jemně půl. Většinu písniček jsem si napsala sama ve spolupráci s talentovaným muzikantem Igorem Ochepovským, který se společně se mnou chopil i producentství. Vytáhla jsem díky své nostalgické náladě melodie a nápady ze šuplíku a vlak se rozjel. Igor má na albu rovněž svůj počin, pěknou funkovku. Další skladatelkou a textařkou, kterou jsem oslovila, je Patricie Fuxová. Pro mě taková renesanční diva. Další tři povedené texty mi napsal například i Tomáš Tajchner.

Mezi skladbami je i velmi osobní zpověď, ke které jste napsala text. Co vás k němu inspirovalo?
Ta inspirace byla bohužel velmi smutná. Loňský rok byl pro naši rodinu tragický a velmi těžký. Odešli nám manželovi rodiče, dlouholetý kamarád, kamarádka a také Karel Gott. To vše mě vedlo k tomu napsat právě přes tuto velkou bolest píseň, která se jmenuje Píseň na druhý břeh. Potřebovala jsem se v ní vyplakat. I tak je to ale málo.

Na co dalšího z vašeho pera se mohou fanoušci ještě těšit?
Album je velmi žánrově pestré. Jak jsem řekla, nechala jsem se vést na vlně nostalgie, to znamená, že jsem chtěla proplout svým životem a zachytit žánry a zvuk písniček, které jsem prožívala a na které mám silné vzpomínky. Také žánry, které cítím a ráda je zpívám. Takže na albu jsou například disco písně z osmdesátých let, oldschool, funková i jazzová věc, balady a dokonce nechybí ani takzvaná velkopíseň.

Hudbu skládáte odjakživa. Jak to technicky funguje? Melodii vybrnkáte na kytaru a pak ji zapíšete do not?
Vymyslím melodii a někdy ji vybrnkám na kytaru a někdy jen nazpívám. Do not ji nerozepisuju, na to nemám hudební vzdělání. Podstatná je představa, kterou mám. Tempo, zvuk, nálada, emoce, kterou chci prostřednictvím písně vyjádřit, a s tím vším potom pracuju. Pochopitelně to vše předávám dál, s kým pak píseň i text dotvořím. V tomto případě je to právě Igor.

Kdo je vždy vaším prvním posluchačem, když je dílo hotové?
Manžel.

Nenapadlo vás napsat skladbu i pro někoho z kolegů?
Napadlo. Už před časem jsem slíbila písničku kamarádce Monice Absolonové. Před lety jsem napsala i píseň Davide Mattiolimu s názvem Natalie. Ale neumím psát na zakázku, podotýkám.

Vaše kulatiny připadly na den, kdy uplynul rok od úmrtí Karla Gotta. Jaká je vaše poslední vzpomínka na něj?
Těch vzpomínek je mnoho. Na naše společná vystoupení, na jeho názory, co se týká současného světového dění, na přátelství. Na to, jaký byl velký umělec, profík, filantrop. Jsem šťastná, že se mnou nazpíval duet Pláč, byť v té době již nebyl na tom zdravotně dobře. Byl a zůstává pro mě nepřekonatelnou ikonou.

Váš narozeninový koncert v pražském Divadle Palace byl zrušen. Na kdy ho plánujete?
Je mi to moc líto a těšila jsem se, ale doba nepřeje ani umění. Věřím, že příští rok bude příznivější a že doženeme vše, co jsme nemohli realizovat. I samotné narozeniny jsem z preventivních důvodů slavila jen v rodinném kruhu. Představy velké oslavy s přáteli a muzikanty, se kterými spolupracuji, jsem se také musela vzdát.

Prázdniny jste strávila na Korfu, už jste překonala strach z létání?
Bohužel nepřekonala a myslím, že už ani nepřekonám, což není handicap, který by mě v současnosti trápil nejvíc.

Říká se, že člověk v životě dostane dvě věci: to, co si nejvíc přeje, a to, čeho se nejvíc bojí. Co by to bylo u vás?
Měla jsem dětský sen zpívat. Ten se mi splnil a je to vědomě úžasný pocit. Toužila jsem po dětech, které mám a miluju je nade vše. Ale k těm radostem patří pochopitelně i starosti. Chci věřit v dobrou budoucnost našich dětí a nepřivolávat si do života něco, čeho bych se měla bát.