Pro dvojku DJ Dangermouse a Cee Lo alias Gnarls Barkley byl loňský rok určitě moc povedený. Na jaře vydali velmi úspěšnou desku "St. Elsewhere", která obsahovala i megahit roku 2006 - "Crazy". Na Brit Awards mají šanci proměnit hned tři nominace (zahraniční kapela, objev a album roku), naživo zahrají i v Los Angeles na předávání cen Grammy a podle časopisu Rolling Stone mají i nejlepší píseň roku. Není se čemu divit, album "St. Elsewhere" je v lecčem novátorské. Spojuje funkový feeling, osobitý soulový zpěv Cee Loa a mixuje tepající beaty se samply z hudby dávno minulé a polozapomenuté. Vše je pak posluchači podáváno samozřejmě a bezchybně. Dalo by se říci až příliš profesionálně, takže někdy je práce odvedena tak čistě, až "St. Elsewhere" místo nějakého vnitřního pocitu skvěle zkomponované hudby zanechává spíše studený dojem ze sterilnosti. Jako by chyběl nějaký osobní prvek. Tento můj osobní pocit ale z části vynahrazující až nezvykle vážné a depresivně zabarvené texty.

Jinak je však "St. Elsewhere" vynikající album, na kterém každá píseň má nosnou melodii a nevšední punc originality. Onen nezaměnitelný lesk tomu bezpochyby velkou měrou dodává právě černý a sebejistý hlasový projev silnější poloviny této kapely. Měl jsem období, kdy jsem toto dílko točil pořád dokola, takže se mi některé skladby ohrály, což mě mrzí, ale dalo se to čekat. Písně Gnarls Barkley mají holt takovou kompozici, takže i když třeba "Who Cares?" nebo převzatá "Gone Daddy Gone" jsou výborné hity, časem se jejich barva lehce vyšisuje. Nemění to ale nic na tom, že se jedná o extrémně chytlavý a na dnešní scéně jistě nezaměnitelný projekt.

Mrkněme se ale na DVD, které vychází jako bonus u reedice "St. Elsewhere". Jedná se o záznam pěti písní v živém provedení, avšak vystoupení je poměrně nudné. Kamera zaostává, kapela jen stojí na místě a v červených oblečcích odvádí svou práci. Je to takové to neurazí - nepotěší. K dispozici jsou i čtyři klipy, z nichž rozhodně stojí za to vidět zdařile graficky provedené "Crazy" (to ale nejspíš nikomu neuniklo ani v televizi) a vtipný "Gone Daddy Gone", pojednávající o swingujících bacilech z chlupů psího domácího mazlíčka. Dvě nové audio verze k písním "Crazy" a "Gone Daddy Gone" nikterak zajímavé nejsou, druhá jmenovaná sice dostala obměněné aranžmá při živém vystoupení, ale za výraznější pozornost nestojí. Změny obou písní jsou minimální.

Dévédéčko toho tedy moc zajímavého nepřináší, což je škoda, protože koncerty Gnarls Barkley prý bývají velkou show. Na druhou stranu, kdo ještě "St. Elsewhere" neslyšel, má nyní ideální příležitost, jak to napravit a navíc získat i bonus. Za poslech to totiž stojí. Tahle deska by neměla chybět na poličce nikoho, kdo si o sobě myslí, že je posluchačem novodobé kvalitní muziky.