Okolnosti vzniku a spolupráce ozřejmují kapelníci Jiří Tichota a Jiří Pavlica. Při posezení s nimi vtip střídá vtip. Jsou na sebe napojeni, špičkují se, v pravou chvíli ale zvážní. „Byli jsme před koronavirem, budeme i po něm. Važme si toho, co máme,“ říkají oba dva ve shodě.
Co kromě hudby a pohledu na ni vás dva spojuje?Pavlica: Naše nejen hudební přátelství má kořeny už v dávné době, ale nechal bych to s dovolením na Jirkovi, ten pamatuje víc.
Pavlica: Naše nejen hudební přátelství má kořeny už v dávné době, ale nechal bych to s dovolením na Jirkovi, ten pamatuje víc.
Tichota: Ano a já půjdu ještě dál než Jirka. Spoluprací s Hradišťanem jsem došel k názoru, že žádná lidová hudba neexistuje a všechno napsal Pavlica.
Jak do toho zapadá účast operní pěvkyně Dagmar Peckové?
Tichota: Chtěli jsme si splnit přání k pětapadesátinám, které jsme se Spirituálem slavili v roce 2015. A v jedné pražské hospůdce nad Českým rozhlasem jsme se setkali s paní Peckovou, já jsem jí řekl, že bychom byli moc rádi, kdyby si s námi zazpívala na našem koncertě. Ona odpověděla, že dobře, že si nás poslechne a dá nám vědět. A tak to taky dopadlo. Vůbec jsme netušili, že se ta spolupráce potáhne dál. A jak to u dobrých věcí bývá, nejen, že to nemizelo, ale naopak se to rozrůstalo. Přátelé mají další přátele, takže to pokračovalo spoluprací s Hradišťanem, což jsou jedni z našich nejlepších hudebních přátel.
Pavlica: Slovo dalo slovo a paní Pecková se ptala – tak co uděláme? Spolupráce se Sprituálem se jí velmi zalíbila a jelikož věděla, že jsme přátelé, chtěla udělat něco i s námi. K tomu byl už jen krok k tomu, že podnikneme něco společně. Paní Dagmar do toho zapadla lehce a teď bych prosím doslova ocitoval tady pana Tichotu: „Bylo to jednoduché. Ona říkala, že se naučí nějaké naše spirituály a my na to, že se naučíme nějaké její opery“. Takže v duchu tohoto bonmotu jsme si vzájemně osvojili repertoár toho druhého, paní Pecková se naučila některé naše písně a my jsme ji třeba doprovázeli v Biblických písních Antonína Dvořáka. Udělali jsme aranžmá, které vycházelo z původního klavírního materiálu tak, abychom vyhověli jejímu pojetí. A taky jsem pro ni a Hradišťan napsal píseň na duchovní text Salve Regina, zpívala s námi též Sanctus z Missa brevis, tedy malé mše, kterou jsem původně nepsal pro Hradišťan, ale pro sólový soprán, orchestr a sbor. Ale krásně to do sebe všechno zapadlo.
Dvojalbum, o kterém se bavíme, je výsledkem záznamů série koncertů?
Tichota: Je to sestřih posledního našeho společného koncertu, který proběhl ve Švandově divadle v roce 2019. A pro mě je to cenný záznam především v tom, že se potkaly tři hudební žánry a ukázalo se, že při dobré vůli je jenom jedna hudba. Přijde operní zpěvačka, která zpívala s nejlepšími dirigenty, orchestry, vystupovala na největších světových scénách, domluvíme se v hospodě v Praze a ona s námi zpívá spirituály. Pak vystoupí Hradišťan a zas s znovu všechny ohromí krásou jejich muziky. Jak by to mohlo něčemu odporovat? To všechno se přece ideálně potkává. Žasnu nad odborníky, kteří ale ve skutečnosti ničemu nerozumí, jak to mají všechno rozškatulkované – folk rock, rock folk, jazzrock a já nevím co všechno. Vždyť je to jedno. A tahle naše společná deska je dokladem toho, že dobrá vůle a dobrá hudba je jedno a to samé.
Pavlica: Já bych k tomu ještě s dovolením dodal tohle – ano, je to doklad toho, jak se muzikanti dokáží domluvit. Kéž by se takhle uměli domluvit i politici. Je to ale také dokument atmosféry, takže jsme na té nahrávce záměrně nechali nějaké chyby. Ony by šly opravit, vystřihnout, vypreparovat, ale pak už by to ztratilo vůni toho konkrétního večera.
Takže je to skutečně autentická živá deska.
Pavlica: Jsem moc rád, že to album vyšlo. Když jsem přemýšlel, co je na něm nejhodnotnější, došlo mi, že jsou to písničky, které nezestárly. Protože vyprávějí o lásce, o víře v dobru a jakési vyšší ideály a o naději. Nic víc člověk v životě nepotřebuje. Lásku, víru a naději.
