Před téměř třiceti lety byl John Cale jedním z prvních umělců, kteří Divadlo Archa v Praze svým vystoupením otevírali. A nyní je naopak jedním z posledních, kteří na jeho prknech stáli. Tato instituce totiž s koncem roku 2023 skončí a změní svou podobu. A jakkoliv to vypadá, že prostor samotný zůstane kultuře otevřený, bude to pod novou hlavičkou. To ale byla jediná negativní stránka večera, přesto kvůli ní dostal koncert úplně jiný, jaksi slavnostnější, nádech.

John Cale, v doprovodu tříčlenné skupiny, vystoupal na spartánské pódium zhruba po čtvrt na devět. Jeho nástupu - a krátkému úvodu zakladatele Archy Ondřeje Hraba - předcházela avantgardní audiovizuální koláž, která tak trochu připomněla, z jakých uměleckých kruhů Cale vzešel. A ačkoliv aktuální album "Mercy" slibovalo hodně náročný zážitek (nahrávka stojí na elektronice, hypnotických smyčkách a zvukových plochách), jeho autor se vydal uživatelsky vcelku nekomplikovanou cestou, na které hrály hlavní roli písničky a nikoliv experimenty, přestože příležitostně i do takových vod muzikanti zabrousili.

Osmdesátiletý hudebník byl po většinu koncertu pevně usazený za klávesami a jen jedinkrát, na příjemně zašpiněnou "Cable Hogue", vzal do rukou kytaru. Jinak se soustředil na zpěv, který si podkresloval tu pianem, tu výraznější elektronikou, a zbytek nechal na svém bandu v jednoduché sestavě kytara - bicí - basa (a trochu elektronických udělátek). Ostatně i komunikaci s publikem omezil na drobná poděkování a představení svých kolegů. Jenže John Cale je přesně ten typ umělce, který moc dobře ví, že je na koncertě od toho, aby hrál, a ne, aby povídal.

Jeho hlas se věkem dostal někam k barvám Leonarda Cohena a dikci Boba Dylana. Má v sobě obrovské charisma, ale zároveň si stále poradí s jemnými, ale krásnými melodiemi. A ty se najednou nořily i z úplně nových skladeb. Čtveřici čerstvých songů - mimo titulní "Mercy" ještě "Out Your Window", "Nightcrawling" a "Moonstruck" - totiž Cale zprůzračnil, zbavil je elektronických vrstev a proměnil je v prosté, ale o to působivější písničky.

A paradoxně se do elektronické mlhy halily jiné kusy, třeba téměř k nepoznání rozbitá klasika z repertoáru Elvise Presleyho "Heatrtbreak Hotel", která zazněla jako dlouze vytleskávaný přídavek. Novince se Cale, s typickým vrabčím hnízdem na hlavě, s brejličkami, mírně shrbený, ale v dobré náladě, věnoval nejvíce, třemi zářezy připomněl desku "Paris 1919" a ještě stačil vyzobat několik ukázek napříč svou tvorbou. Stranou, a možná je to trochu škoda, zůstali Velvet Underground a vpravdě legendární cover Cohenovy "Hallelujah". Tentokrát byl Cale v Praze stoprocentně svůj.

Esence muzikantství, prosté písničkářství, charisma. Žádná velká gesta, žádná show, jen tu abstraktní, tu nostalgické, tu znepokojivé projekce. Někdy i tak málo stačí k tomu, aby to v sále mezi pódiem a publikem doslova jiskřilo. Ve vyprodaném Divadle Archa to byl skutečně vzácný večer. Zážitek, který se do paměti zaryje hodně hluboko.