Jack White: Minulost trvá!
Letos mu bude sedmatřicet let a je podepsán pod takovým množstvím nahrávek, jaké většina hudebníků nezvládne za celý život, navíc jako zázrakem ani jedna z těch desek není vysloveně špatná.
K tomu si umně hraje s médii skrze nejrůznější mystifikace: příběh o rozpadlé „sourozenecké kapele“ znají všichni. To, zda se jmenuje Jack White, nebo John Anthony Gillis je už asi každému lhostejné. A jeden z nejoceňovanějších kytaristů dnešní doby se navíc podle svých slov považuje spíše za bubeníka. Všechna tato fakta zákonitě vyústí ve skutečnost, že se jeho první sólová nahrávka skloňuje s přívlastkem očekávaná.
A naprosto stejným slovem by se dalo i uzavřít hodnocení desky. White tvrdí, že skladby psal během druhé poloviny loňského roku, ale nenajdeme zde žádné triky, které bychom od něj už neslyšeli dříve. To není míněno jak výtka, pokud tedy nebereme absenci experimentu jako něco, co sráží hodnotu nahrávky. Hudba, kterou Jack White už více než dvě dekády produkuje sama o sobě není žádným objevem. Vždy jen dával bluesovým, rockovým či gospelovým melodiím aktuální zvuk.
Jack White se dal slyšet, že desku nekomponoval najednou, ale pouze ve chvílích, kdy měl na skládání čas. To má za následek, že kolekce skladeb na albu Blunderbuss by klidně mohla posloužit jako vhled do jeho předchozí tvorby pod hlavičkou nejrůznějších uskupení. Nalezneme zde aranžérský minimalismus prvních desek White Stripes, pak bombastičtější produkci evokující Raconteurs i řízné kytary připomínající Dead Weather. A ve výsledku se ukáže, že průlet těmito polohami není žádná horská dráha, což jen dokazuje, že Jack White dělá roky stále to samé a dělá to dobře.
Největší devízou desky Blunderbuss je skladatelská samozřejmost. V žádné ze třináctky skladeb nechybí chytlavý moment. Navíc všechny melodie jakoby byly napsány jen tak mimochodem, bez křeče, přirozeně a lehce. I tak by se za vrchol desky daly označit skladby Weep Themselves to Sleep, či singlové Love Interruption a Sixteen Saltines. Nenajdeme zde sice hity, které by se díky své chytlavosti hrály jako kulisa při sportovních kláních (tak jako Seven Nation Army od The White Stripes), ale na druhou stranu je pravděpodobné, že si album celá řada fanoušků s chutí pustí i za pár let.
Blunderbuss nijak nepřepisuje hudební historii, ale koho to zajímá. Jack White natočil desku, která si žije mimo čas. Pokud tedy přistoupíte na to, že minulost stále trvá. Ostatně, očekával někdo něco jiného?
Jack White – Blunderbuss (XL Recordings, 2012)
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
