Článek
White si prošel řadou kapel a projektů, aby se jako zralý autor a interpret konečně dopracoval k prvnímu sólo albu. Blunderbuss nacpal nápady až k prasknutí. Je pestřejší a snad o něco měkčí než klasiky od The White Stripes.
White nalezl větší šíři vyjadřovacích prostředků, i když pořád jde o indie-rock, nic laciného nebo vypočítavého. Větší prostor dostalo piáno, chvílemi se objevují dokonce housle a mandolína. Je vidět, že se mistr obklopil novými muzikanty a především muzikantkami (Carla Azar bicí, Brooke Waggoner piáno, Olivia Jean kytara, Bryn Davies basa, Ruby Amanfu zpěv).
Stylově se dá album těžko zařadit, snad lze říct jen tolik, že druhá polovina je více bluesová. Najdeme zde také polohy folkové, country, prog-rockové, art-rockové. Nechybí odkaz k archaickému rhytm and blues (I'm Shakin). Romantické mezihry a rachotivé, mručivé kytary jsou ladně propojeny jako na beatlesácké Abbey Road. A samozřejmě následují kytarová sólíčka, např. to zdvojené ve Weep Themselves to Sleep je malý poklad - s rozskřípaným zvukem, s patinou blues, ale přístupem moderního rocku.
Deska dostala na serveru Metacritic, který vypočítává průměrné hodnocení z anglicky psaných recenzí, krásných 84%. Americký Rolling Stone jí udělil čtyři a půl hvězdičky z pěti, což už se dlouho nestalo, a britský The Guardian dokonce pět z pěti. Ne nadarmo byl White nedávno vyhlášen hudební osobností desetiletí.