ROZHOVOR | Pokáč: Zatím jsem ve fázi, že mě humor baví i mimo stage (1. část)

Původně jsi vystudoval na ČVUT informační technologii, což asi není úplně obor, kde by se to hemžilo umělci. Jak to, že tě to nakonec odválo k muzice? Měl jsi za sebou už nějakou průpravu?
V šesti letech jsem začal chodit se svou sestrou na piáno, ale to bylo víceméně z donucení. Bavilo nás to asi prvních čtrnáct dní a zbylých šest a třičtvrtě roku nás to hrozně otravovalo. Naopak mi vždycky šla matika, na matematických olympiádách se mi občas něco povedlo. Hrozně mě bavil fotbal, ale ten mi paradoxně nešel, takže v tomhle směru se kariéra taky nepovedla. A vzhledem k tomu, že mě bavilo sedět u počítače, rozhodl jsem se, že se tomu budu věnovat. Jenže postupem času jsem si uvědomil, že na ajťáky se úplně holky nelepí. To byl jeden z důvodů, proč jsem začal hrát na kytaru a věnovat se muzice.

RECENZE: Na Pokáčově Antarktidě omrzliny nehrozí těm, kdo mají smysl pro humor

Co se změnilo v koronavirové pandemii v tvém pracovním životě?
Kromě koncertu to pro mě výrazná změna nebyla. Vlastně to bylo hrozně fajn, když to začalo. Najednou byla pauza, během které nikomu nic neuteklo, protože nikdo nemohl nic dělat. Předtím měl člověk tendenci pořád tu tvorbu někam tlačit. Začal jsem psát písničky na aktuální témata pro jednu rádiovou stanici. Zároveň jsme to využili a založili si s partnerkou rodinu.

K písničkám, které v poslední době pravidelně pro rádio děláš. Dost často se v nich objevuje politika. Napadlo tě někdy udělat právě politickou desku?
Já jsem původně vůbec nikdy nechtěl dělat nic politického, protože vím, že to rozděluje lidi. Je to takový rudý hadr na býka. Ale tím, že jsem nakonec musel pro rádio psát písničky na aktuální témata a ta často souvisela právě s politikou, snažil jsem se, aby jsem v nich zpíval alespoň o absurdních věcech. Například když tehdejší ministryně Malá opsala diplomku. Budí to různé reakce, ale většinou to projede internetem a za měsíc už nikdo moc neví, o čem skladba byla.

Jako zatím poslední singl z nového alba jsi vypustil píseň Holky to objektivně lehčí maj. Nebál ses, že to za něj můžeš u něžnějšího pohlaví pěkně schytat?
Nikdy neočekávám, že by píseň mohla vzbudit nějaké nevole. U téhle jsem ale měl takové tušení. Vyprofilovaly se dvě skupiny. Fanynky, které psaly, že už je to moc, ale pak psaly holky, že je to boží. Já často písničky píšu tak, že vezmu nějaký stereotypní pohled a vyženu ho do maxima. Buď může být sranda, nebo sonda do duše stereotypně zaměřeného macha. A taky to může někdo brát tak, že to myslím vážně. Nechávám na lidech, ať si to přeberou sami.

U textů ještě zůstaneme. V minulosti jsi jich několik napsal pro jiné interprety, například pro Voxela, Mirai nebo Jakuba Děkana. Stíháš ještě v současnosti psát pro cizí?
Ano, když se ozve někdo, s kým vím, že jsme podobně naladění, nebo nějaký kámoš, tak si čas udělám. Teď jsem měl tu čest psát pro Annu K, uvidíme jestli to vyjde. Písničku jsem psal i pro Lucii Bílou. Na to se taky moc těším. S kapelou Mirai jsme toho společně dali dohromady na novou desku docela dost. Kolikrát mi to psaní pro někoho jde i líp než psaní pro sebe.

Příběh českého hitu: Pokáč – Mám doma kočku

Jak došlo k tomu, že se ti ozvala Lucie Bílá s tím, že by od tebe chtěla písničku?
Napsala mi pár měsíců zpátky na Instagram, jestli bych se nechtěl potkat, že by měla zájem, abych jí napsal písničku. Zajímavostí je, že jsem vyrůstal asi dvě vesnice od ní, takže to beru jako takovou sousedskou výpomoc.

Měl si někdy chuť napsat album, které pojmeš trochu vážněji? Podobně, jako když píšeš pro jiné interprety?
Nutně nepřemýšlím ve sféře desek, spíše, když už, tak třeba udělat vážnější písničku. I teď po albu Antarktida jsem přemýšlel, jak moc má vydávání desek smysl. Už se moc nestává, že by si někdo řekl: ‚To je moje oblíbená deska.‘" Většinou slýchám: ‚To je moje oblíbená písnička.‘" Vnímám, že v tomhle ohledu se to dost mění. Rozhodně mě lákají vtipné songy o vážných věcech, jako například I když jsme plešatý. Baví mě hledat tu hranu, aby píseň nebyla stupidní, ale ani depresivní. Vyloženě vážnou skladbu o vážné věci, to asi není něco, co by mě aktuálně lákalo. Ale nikdy neříkej nikdy.

Jak moc je postava Pokáče podobná Honzovi Pokornému?
Byl jsem Pokáč daleko předtím, než jsem začal hrát na kytaru. Říkali mi tak ve škole. Pak, jednou, když jsem měl mít první koncert, se mě organizátoři ptali, co mají napsat na plakát. Říkal jsem, že Honza Pokorný zní divně, Jan Pokorný byl moderátor v rozhlase, tak jsme tam dali Pokáč. No, a už mi to zůstalo. Rozhodně to není žádná role. Obecně jsem vždycky měl rád humor a nadsázku.

Tvoje písně srší vtipem. O mnoha komicích se ale říká, že v soukromí jsou to spíše smutní lidé a vtipy si nechávají až na vystoupení. Jak to máš ty?
Já se snažím být vtipný i mimo koncerty, ale moje paní říká, že to není ono. (smích) Zatím jsem ve fázi, že mě baví humor i mimo stage. Doufám, že mi to ještě nějakou chvilku vydrží.

Letos se ti narodil syn Teodor. Na tvé desce se tenhle velký životní okamžik po obsahové stránce vyloženě nepromítl, vyjma písně věnované právě jemu. Byl to záměr?
Vždycky všichni ocení upřímnost. Za mě je v pořádku, že člověk píše o tom, co se mu děje. Vzhledem k tomu, že desku jsme potřebovali dokončit v březnu, aby se všechno stihlo, a Teo se nám narodil v únoru, většina už byla hotová. Písničky, které píšu teď, se budou tématu rodičovství týkat více. Myslím, že si všichni říkají, že nebudou mluvit jenom o dítěti a pak, když se narodí,je to přesně naopak. Doufám, že to udržím na uzdě a v rozumné míře.

Názvy tvých předchozích desek tě nějakým způsobem vystihovaly. Novinku jsi pojmenoval Antarktida. Je tam nějaká spojitost s tebou? Proč jsi takový název vybral?
Jednak vždy vybírám název podle jednoho songu z alba, a zároveň konečně může být na přebalu tučňák v plavkách, a to jsem si vždycky přál. Antarktida je jedna z písniček, kterou mám rád, protože je trochu jiná než ostatní. Nic hlubšího bych za tím nehledal.

Často chodíš do studia s tím, že polovinu písniček vydáš ještě před samotným albem. Je tam nějaký prostor pro změnu nebo úpravu písní?
Jak kde. Spíše než upravovat songy je tam prostor pro to, dát tomu nějakou aranži a trochu to ozdobit. Já se pořád snažím úpravy mírnit co nejvíc. Často říkám Honzovi Balcárkovi, se kterým písničky děláme, že cokoliv tam bude navíc, ať smaže, aby to bylo co nejsyrovější. Vždycky mě štvalo, když mí oblíbení písničkáři dělali velkolepé aranže, ale i mě samotného to teď občas svádí, že tam člověk může dát tolik věcí. Každopádně se snažím mírnit.

Máš za sebou i pár spoluprací a duetů. Jak si vlastně vybíráš interprety, se kterými by sis chtěl zazpívat?
Někdy se jim ozvu sám. Pak je ale důležité, aby mi odepsali. (smích) Aničku Slováčkovou, se kterou máme duet I když jsme plešatý, jsem zaregistroval u Jana Krause a zaujala mě. Tak jsem napsal písničku s tím, že to buď vezme, nebo mě pošle do háje. Naštěstí z toho byla nadšená a já jsem měl hroznou radost, že se jí to líbí. Obecně se dá říct, že si vybírám lidi, kteří mě baví.

Zpracoval: Tomáš Kocian, foto: archiv Pokáče, Jana Braunová
Témata: Pokáč, Antarktida, album, Anna Julie Slováčková, Lucie Bílá