Zpívala v legendárním divadle Semafor, vyzkoušela si i role ve filmech a s řadou hitů na pomezí popu a rocku si ve druhé půlce 80. let získala nejvíce fanouškovské přízně za celou svou dosavadní kariéru. Přesto právě na začátky v Semaforu Petra Janů vzpomíná možná nejraději. Říká přitom, že k profesionálnímu zpívání se „prosoutěžila“, a to doslova. Díky účasti v pěvecké soutěži totiž na sebe poprvé upozornila a zaujala i vedení Semaforu, které jí poté nabídlo angažmá.
Vzpomenete si, jaký to byl pocit stát před porotou, která vás posuzuje?
Žila jsem na malé vesnici a soutěžení byla jediná možnost, jak na sebe upozornit. V té době jsem měla sebevědomí na rozdávání, takže mě nějaká porota nemohla rozházet. (smích) Byla jsem pěkný drzoun a myslela jsem si, že si ze mě každý sedne na zadek. Až v Semaforu jsem zjistila, že kromě silného hlasu potřebuji také něco jiného. Hlavně pokoru a touhu se něco naučit.
Než jste do zmíněného Semaforu nastoupila, pracovala jste jako úřednice ve stavebním podniku. Jak na své první povolání vzpomínáte?
Hned po prvním týdnu jsem věděla, že v kanceláři nechci být. Dělala jsem účetnictví instalatérům, což zrovna nebylo velké vzrůšo. Současně jsem ale o víkendech zpívala s kapelami, takže jsem týden jakž takž přežila a těšila jsem se na pátek.
Co byl po příchodu do Semaforu největší šok pro děvče z malé vesničky v Českém ráji?
Zjištění, že nejsem tak dokonalá, jak jsem se domnívala. (smích)
Panovala v 70. letech, tedy v době, kdy jste začínala, mezi zpěvačkami soutěživost? Bylo to hodně konkurenční prostředí?
Myslím si, že zpěvačky a jejich soutěživost se nijak neliší od soutěživosti kdekoli jinde. Kde je víc ,,bab“, tam se soutěží. A chlapi jsou kapitola sama pro sebe.
Později jste si zahrála v několika filmech. Líbilo se vám před kamerou?
Jsem ráda, že jsem si to zkusila, ale nechybí mi to. Pořád se na něco čeká, až bude světlo, je moc světla, prší, neprší… Obdivuji herce, ty opravdové, kteří jsou na povel okamžitě v roli, i když před klapkou třeba čtyři hodiny čekali.
Působíte jako rázná žena, umíte například otravného člověka vykázat do patřičných mezí, nebo jste diplomat?
Sice mi to nějaký čas trvalo, ale naučila jsem se to. Je to asi dáno věkem. Snažím se poměrně úspěšně tyhle otravy eliminovat.
Před dvěma lety jste v jednom z rozhovorů přiznala, že si umíte představit, že se znovu zamilujete. Platí to pořád? Přiblížila se od té doby vaše představa skutečnosti?
Ta představa je pořád stejná, jen chlapi, jak se zdá, došli. (úsměv)
Necítíte někdy, že pokud jde o muže, není od věci být „tak trochu na pozoru“? Jste opatrná, nebo spíš střelec?
Díky pětatřicetiletému manželskému soužití vím, co se dá od chlapa asi očekávat, nejsem naivní a vím, že je to jiný živočišný druh. Ale někdy opravdu milý.
Petra Janů ■ Narodila se 19. listopadu 1952 v Praze. |
V současné době se s kapelou věnujete opět hlavně rockové muzice. Je to žánr, ve kterém se cítíte nejvíc svá?
Ano, život se odehrává v kruzích a já se vrátila ke kořenům. Se skupinou Amsterdam mě koncerty znovu nabíjí a těším se na každé setkání s publikem. Miluji to předávání energií mezi jevištěm a hledištěm.
Jakou nejzásadnější věc vás vaše povolání naučilo?
Snažit se všechno dělat na sto procent.
A co byste se ráda ještě naučila?
Zlobit se jenom věcmi, které můžu ovlivnit.
