Po víc než čtyřech letech se do Prahy vrátili pionýři britského metalcoru nultých let, legendární Bullet For My Valentine. Přivezli sebou i zajímavý support a umístění koncertu opět do Fora Karlín slibovalo skvělý večer.

Ten odstartovala o půl osmé kalifornská, původně post hardcore partička Atreyu. Před svým rozpadem šlo o dobový emo metalcore, comeback už se ale nese v duchu současného hard rocku à la Papa Roach. A není to jediná změna. Původní bubeník a backvokalista Brandon Saller se stal plnohodnotným zpěvákem a naživo naplno rozvinul svůj vokál. A zpívá mu to skvěle. I přes to, co v čase ubral na vlasech a naopak přidal na pivním panděru. :)

Screamů se ujal vousatý baskytarista Marc McKnight, šlo ale spíš o sporadickou činnost. Kapela totiž nehrála nic ze starých desek, veškerý setlist byl složený z pozdější nebo úplně nové tvorby, v čele s povedeným čerstvým singlem "Drowning". I když si tak pamětníci nepřišli na své, vůbec to ve výsledku nevadilo. Formace totiž předvedla nejlepší show večera, životem a dobrou náladou přímo explodující. Zpěvák Brandon se během setu vydal i mezi fanoušky, dočkali jsme se řady vtípků a celkově šlo o perfektní, vřelý zážitek.

Druhý support v podobě ukrajinských Jinjer dostal větší pozornost i dvojnásobný časový prostor, nicméně opět musím zopakovat, co jsem psal o jejich výkonu už v létě, v rámci předskakování Slipknot. Hudebně je vše na svém místě a zZpěvačka Tatiana je naprostá femme fatale a vládne hlasem o vícero mocných polohách. Přesto mě jejich tvorba prostě nebaví. A nebyl jsem sám. Hodně návštěvníků si šlo raději u piva popovídat na chodbu. Chybí jim prostě kompoziční talent, umění napsat pořádný, úderný hit. Skutečnou hymnu. Takto je to jen progresivní, djentem kořeněné lavírování ve středním tempu.

Headliner večera přivezl do Prahy svou poslední, eponymní desku. Ta se už podle svého názvu vrací ke kořenům a Bullet For My Valentine na ní opět přidali na tempu a řvaných vokálech. Byť je album víc do thrash metalu než v duchu původního metalcoru. Hned čtyři čerstvé kousky tak zapadly mezi starší pecky velmi přirozeně. Stejně jako minule musím vyzdvihnout basáka Jamieho Mathiase, který je pro kapelu velmi cenný především jako druhý vokalista a opravdu hodně vypomáhá v čistých zpěvech i screamech frontmanovi Mattu Tuckovi.

Zazněly všechny zásadní hity a nelze úplně co vytknout. Jenže... zároveň nelze nad rámec dobře odvedené práce ani něco extra pochválit. Chyběl nějaký moment překvapení, něco, co si ze show zapamatujete. Kapela bohužel působila poměrně chladně a odtažitě a ani Tuck toho moc k publiku nenamluvil. Vlastně vůbec nic. V přímém srovnání s vřelými Atreyu tak Bulleti působili možná až moc rutinně.

Přesto šlo v součtu o příjemný koncert nejen pro pamětníky, kteří s tvrdou hudbou začínali někdy v polovině nultých let tohoto století.