Krize - nekrize, války - neválky, ať už se loni děly jakékoliv sr*čky, jedno zůstalo: hudba. A že jí v roce 2023 vyšla pěkná hromada! Dvacet redaktorů a redaktorek musicserveru by ocenilo celkem 260 zahraničních desek. Tohle je finální čtyřicítka a prvních deset nejvyšších příček.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
10. Queens Of The Stone Age - In Times New Roman... |
Queens Of The Stone Age nechali mezi posledními deskami doposud největší mezeru. Očekávání však byla naplněna: "In Times New Roman" je skvělým zakončením volné trilogie započaté již v roce 2013 na "Like Clockwork...". Josh Homme si v posledních letech prošel peklem v nejrůznějších životních směrech a výrazně se to odráží v textech.
Tematicky pochmurná sbírka však nese tradiční trademark kapely. Zkreslený zvuk, nezaměnitelný vokál s tradičními falzety, drsné riffy a chytlavé melodie, které prostě přinutí rozhýbat boky i ty nejlínější posluchače. Skladby sice nebudou drtit singlové žebříčky, ale pecky jako "Emotions Sickness", "Negative Space" nebo "Paper Machette" si své místo v koncertních setech dozajista najdou.
Homme & spol. vytvořili dílo, znějící jako vyvrcholení tvůrčího směru, kterým se vydali po roce 2010. "In Time New Roman" je jasným důkazem, že cesta rockerů z kalifornských pouští ještě zdaleka není u konce. (Ondřej Kocáb)
Dlouhých sedm let čekali příznivci francouzské skupiny
M83 na čerstvý studiový materiál (nepočítáme-li instrumentální mezihru v podobě "DSVII" z roku 2019). Novinka "Fantasy" se v plné kráse odhalila v březnu loňského roku.
Jak hlavní tvůrce projektu Anthony Gonzalez ještě před vydáním uvedl, muzikanti se tentokrát pokusili zvukem navrátit ke kořenům a oživit trademark z dob průlomové "Before The Dawn Heals Us". Potěšili tak pravděpodobně nejvíc tu část posluchačstva, která se trochu ztrácela na žánrově rozbředlém (avšak stále výborném) albu
"Junk" z roku 2016.
Deska se uvedla singlem "Oceans Niagara", majestátní předlohou k dalšímu fantastickému dobrodružství, které vás zavede do rozmanitých končin vaší představivosti. Je to snová cesta s odlesky osmdesátek a shoegaze, nešetřící na kytarách, které živě vynikaly například i u nás na Výstavišti, v rámci festivalu Metronome. A skrytý poklad hledejte v téměř osmiminutové "Kool Nuit". (Simona Knotková)
Tip Jana Trávníčka: Holding Absence - The Noble Art Of Self
Bylo to jen o fous... Nová řadovka od
Holding Absence skončila v celoredakčním hlasování na čtyřiačtyřicátém místě. U mě konkrétně to ale bylo bez ohledu na hudební žánry album roku 2023. Nebylo dominantní jako mé osobní jedničky v minulých letech. Jeho síla byla jen o fous větší než desky, které bych za album roku vyhlásil v konkrétních žánrech. Přesto ale zapůsobilo nejvíce.
Jedná se totiž o kolekci, která absorbuje to nejlepší, co bylo v emo a alt-rockovém žánru vymyšleno před dvaceti lety, kombinuje to s moderním zvukem a zároveň drží koncept, kdy jednotlivé písničky mezi sebou propojují intra a outra, a tak jste při poslechu nahrávky od začátku do konce na horské dráze, která funguje jako komplexní a dokonale promyšlený celek. Uslyšíte tady ozvěny Taking Back Sunday, Moose Blood, Lower Than Atlantis, Twin Atlantic, Lonely The Brave, ale i raných My Chemical Romance.
Především ale uslyšíte ryzí, drásající emoce. A o ty přece jde nejvíc, ne?
8. Sufjan Stevens - Javelin |
Minulý rok byl pro
Sufjana Stevense nelehkým - v dubnu zemřel jeho partner Evans Richardson a pár týdnů před vydáním desky on sám ochrnul v důsledku Guillainova-Barrého syndromu. Přesto stihlo hořkosladké "Javelin" vyjít a jásat mohli všichni ti, kteří mají radši akusticky pojaté formy jeho tvorby.
Sufjan nadále platí za velmi charismatického a nezaměnitelného autora. Dokládá to i tentokráte, navíc je zcela otevřený a natáčení pojal jako léčbu svých bolístek, ztrát a vlastní osamělosti. Ve studiu mu nakonec pomáhali jen jeho blízcí přátelé, vzniklo tak velmi komorní a citlivé dílko, které dokáže chytnout za srdce. Svým způsobem navazuje přesně tam, kde končilo ceněné "Carrie & Lowell", k němuž odkazuje nemálo nadšených recenzí na "Javelin".
Ta naše končí slovy:
"Stevens je totiž jako váš kámoš. Chcete pro něj to nejlepší. A on vám za odměnu úplně nezištně dává to nejlepší ze sebe." Zbývá jen podepsat a držet mu palce, aby vše dopadlo dobře. (Dan Hájek)
7. Blur - The Ballad of Darren |
V současné době je jakákoliv nová nahrávka od
Blur tak trochu zázrak. Pánové se de facto rozešli každý svou vlastní cestou, a kapela je pro ně spíše jen jistotou, k níž se občas vrátí. Přesto v comeback, který přišel s kolekcí "The Ballad of Darren", snad už nikdo nedoufal. Rozhodně se nečekalo, že někdy ještě nahrají album, které bude patřit v jejich diskografii mezi ta nejlepší.
Blur dozráli a s nimi i jejich tvorba. Náladou, v níž převažuje dospělý pohled na svět, se skladby možná trochu přibližují sólové tvorbě
Damona Albarna (je to v podstatě jeho rozchodová deska), ale tím bych rozhodně nechtěl snižovat zásluhy zbytku sestavy, protože tady jde především o to, jak všichni členové přistupují k písním, a také o kytarovou virtuozitu
Grahama Coxona, která skladby povyšuje na vyšší úroveň.
Jedním z nejsilnějších momentů je "Barbaric" (pokud bychom měli vypíchnout jednu), s nádhernou melodií, textem a basovou linkou, která nám připomíná, že Alex James patří mezi nejpodceňovanější baskytaristy v populární hudbě.
"The Ballad of Darren" naznačuje, že Blur mají stále co říct. Nechtějí se pouze vracet ke starému repertoáru a my si můžeme jen přát, aby tohle dílo nebylo jejich labutí písní. (Jakub Malar)
Tip Davida Böhma: Kesha - Gag Order
Cože?
Kesha loni něco vydala? Ano, a dokonce rovnou své nejlepší album. Což je po katastrofálním mišmaši "High Road" z roku 2020 obrovské překvapení. Jenže právě zmíněná hrůza a fakt, že jde o zpěvaččin poslední projekt pod labelem Kemosabe Records (s jehož zakladatelem Dr. Lukem vedla dlouhé roky soudní spor kvůli znásilnění), nejspíš může za to, že jste o "Gag Order" ani neslyšeli - 187. místo v debutovém týdnu v žebříčku Billboard hovoří za vše.
Jenže! Autorka party hitu "Tik Tok" v sobě celou dobu měla experimentální nahrávku! Ano, kousky jako "Eat The Acid" či "Happy" jsou minimalistické skladby, které jen potvrzují její kreativitu. A přitom oba z opačného spektra. Zatímco ten první by mohl fungovat jako dokonalá definice dunivého slow burneru, v němž je hlas Američanky nejrůzněji uměle ohýbán, ten druhý celou emocionální jízdu uzavírá bez podobných zásahů a za zvuků kytary a piana.
A mezi tím najdeme naprosto organickou hitovku "Only Love Can Save Us Now". Desku si zkrátka určitě dejte, i když jste Keshe nikdy nefandili. Možná vám, jak sama varuje ve zmíněné chytlavé písni zmiňuje,
"vystřelí mozek stropem".
Obrovitánský úspěch debutu "Sour" asi nejvíce překvapil samotnou
Olivii Rodrigo. Měla sotva pár písniček a minimálně doma v Americe by dokázala vyprodávat třeba i stadiony. Ale cíleně pro turné zvolila menší (a okamžitě vyprodané) prostory. Není se co divit, že si na albové dvojce "GUTS" dala záležet a že se výsledku docela bála.
Naštěstí neměla proč. Stále je to na jednu stranu milá dívka (vždyť začínala u Disneyho!), na stranu druhou rebelka s ohníčky v očích, která navíc dospěla a vyspěla. A v jejím věku jsou dva roky ještě zatraceně hodně poznat. Je lepší skladatelka, umí více zařvat a naopak se více zklidnit. Vlastně jí stačí jen ty svoje skvělé písničky obalit do kytarového hávu a je hotovo.
Někdo to prostě má a někdo ne. Olivia je ten první případ. (Honza Balušek)
5. Kylie Minogue - Tension |
Na rozdíl od předchůdkyň "Golden" a "Disco" sice zpěvaččina šestnáctá řadovka "Tension" nenabídla žádné tematické pojítko, zato z ní ale
Kylie Minogue po mnoha letech vytěžila hit. Klubová vypalovačka "Padam Padam" slavila úspěch po celém světě, speciálně pak - v případě australské divy nikoliv překvapivě - u
queer komunity.
Deska ale potěší i ty, kteří
ducárnám tohoto typu neholdují. Obsahuje totiž především písně melodicky přívětivé, hravé a opojné, dalo by se říci až euforické: tedy přesně takové, jaké této popové stálici sluší nejvíce. Kousky jako "Vegas High", "Hands" či "10 Out Of 10" s
Oliverem Heldensem mohou roztančit i toho největšího mrzouta.
Fanoušci by pak neměli opomenout ani deluxe edici, protože o náladotvorný poklad jménem "Somebody To Love" by byla velká škoda přijít. Tradičně vysoko posazenou laťku svého repertoáru zkrátka rodačka z Melbourne ani tentokrát neposunula níž. V redakčním žebříčku ji za to odměňujeme postavením nejlepšího popového alba roku 2023. (Josef Martínek)
Tip Ondřeje Kocába: The Armed - Perfect Saviors
"Does anyone even know you? Does anyone even care?" ptá se frontman Toni Wolski zasněně v singlu "Sports Of Form", řešícím lidstvo a jeho nutkavou potřebu vítězit, aniž by se cokoliv hrálo.
The Armed jsou formací, která se s každým albem vyvíjí.
Od undergroundových začátků plných špinavých riffů a hardocorem ovlivněných dvou LP uteklo hodně času. Už na "Only Love" se do jejich hudby začala drát melodie, což potvrdila placka "ULTRAPOP". Na "Perfect Saviours" je jejich objevování doposud nejodvážnější. The Armed stále hrají se stejnou vášní a agresí, ale dokážou přitom jít za hranice jednotlivých žánrů a zapojit mnoho dalších nástrojů.
Hostování excelentních muzikantů je dalším pokrokem, který jim v bourání hranic pomáhá. S Patrickem Shiroishim v sestavě slyšíme například saxofon, vlivy jazzu jsou znatelné především v závěru tracklistu. Svým zpěvem zase písně rozněžnila
Julien Baker. Zvuk pomáhali vyšperkovat také kytaroví mágové Josh Klinghoffer a Troy Van Leeuwen. Do videoklipu k pilotnímu singlu byl zlákán Iggy Pop.
Ať už některé skladby tíhnou blíže k discu, nebo hardcoru, The Armed jsou opravdu těžce definovatelnou záhadou a to je dělá skupinou, která stojí za pozornost čím dál víc.
Když jsme v létě 2023 cestou na východní pobřeží Sardinie projížděli kolem městečka Arzachena (jehož je Peter Gabriel čestným občanem), říkal jsem si:
To se mu to tvoří v tak nádherném prostředí! I tak potřeboval umělec na dokončení svého alba více než dvě dekády.
Možná i díky těm dlouhým rokům zrání a pilování zní "i/o" tak nadčasově. Stejně jako nijak nezestárly "Sledgehammer" nebo "Digging In The Dirt", bude i "Panopticom" nebo "Road To Joy" stále relevantní za dvacet nebo třicet let. I s vědomím toho, že autor vlastně nepřichází s ničím novým a převratným. Vychází z toho nejlepšího, co už vyřkl, a dotahuje to do dokonalosti po hudební stránce i sdělením o vyrovnanosti a smíření s tím, že jsme
"částí všeho".
Tahle deska přesahuje populární hudbu jako zboží rychlé spotřeby. Je to zralé, hluboké a překvapivě spíše optimistické dílo. Posluchač se v něm může (a možná i musí) nořit a objevovat dlouho. Za trpělivost pak bude odměněn. (Pavel Parikrupa)
3. Slowdive - everything is alive |
Shoegaze se po třiceti letech vrátil na výsluní a získal mnoho nových fanoušků, zejména mezi mladými posluchači. Pro britskou kapelu
Slowdive, která v devadesátkách získala status žánrového průkopníka, to byla velmi příznivá zpráva, obzvlášť s ohledem na její těžkou minulost, kdy je nešetřil nejeden hudební publicista.
Nikdo pravděpodobně nečekal, že se muzikanti po dlouhé pauze vrátí na scénu v tak skvělé formě. S eponymní deskou z roku 2017 nasadili laťku opravdu vysoko a v loňském roce ji bez problémů přeskočili.
Na páté řadovce "everything is alive" se jim podařilo vytvořit krásnou, melancholickou atmosféru, ze které je cítit optimismus a která snadno lapí posluchače do zasněných melodií a abstraktních obrazů.
Shoegazeová ikona přitom nesází na hru na jistotu, ale snaží se být inovativní. Vedle zvuku zastřených kytar ("alife", "skin in the game") experimentuje také s elektronikou ("shanty", "chained to a cloud"), hraje si s tempem ("prayer remembered") a nebojí se zajít i do temných nálad ("the slab"). Poslech "everything is alive" je nevšedním zážitkem, který se prostě musí zažít. (Jaroslav Hrách)
2. The Rolling Stones - Hackney Diamonds |
To, že se nové album
The Rolling Stones v našem žebříčku objeví, se blížilo naprosté jistotě. A asi sotva někoho překvapí, že se umístilo na předních příčkách. Skupina rockových veteránů totiž všem s "Hackney Diamonds" vytřela zrak.
Není potřeba psát kulantní příměry jako
"správně stárnoucí" nebo
"zkušeně napsané". Nahrávka totiž obsahuje tolik nápadů, svěžích přístupů pohrávajících si se žánry a melodiemi, že by hravě obstála v každé fázi jejich kariéry a vystřelila je do hvězdných míst, kde už léta spočívají.
Tihle staříci jsou skutečně staří jen rokem narození. Náboj desky ukazuje, jak umělecky čerství stále jsou. A právě v tom je tahle loňská placka úžasná. (Ondřej Hricko)
Tip Davida Věžníka: Young Fathers - Heavy Heavy
Trojka z Edinburghu
Young Fathers vydala do loňského roku tři řadovky, já je ale objevil až s tou čtvrtou, "Heavy Heavy". Zaujal mě už ten skvělý přebal. Je totiž dokonalým vizuálním ztvárněním otvíráku alba "Rice". A nejen jeho.
Poslech téhle desky je jedním slovem jízda. Nastupte, ale nesedejte si! Na nějaké pohodlíčko v kožených sedačkách tihle tři týpci nejsou. Povozí vás po nejrůznějších žánrech a ty žánry navíc klidně změní i v jednom songu jakoby nic! Je tu rap, je tu psychedelie, je tu rock, je tu noise, je tu indie pop s ozvěnami r'n'b, je tu gospel, je tu world music v nejširším smyslu slova.
"Heavy Heavy" je těžkotonážní zvukový bordel, který ale všechny ty svoje uhánějící beaty, euforické zpěvy a frenetické výkřiky pevně drží v jakýchsi spirituálních otěžích. Tyhle otěže se sice bohužel urvaly na vystoupení
Mladých taťků na brněnském Pop Messe, které jsem kvůli tragickému zvuku opustil předčasně, k poslechu studiovky se ale vracím rád.
1. Depeche Mode - Memento Mori |
První místo v našem zahraničním žebříčku získala s výrazným bodovým náskokem britská legenda
Depeche Mode a nutno podotknout, že opravdu zaslouženě.
Depešáci jsou po letech opět ve vrcholné formě.
Patnáctá studiovka "Memento Mori" prozrazuje všechno podstatné již ve svém názvu. Dominujícím tématem je smrt, z čehož plyne, že je temná, chladná a při jejím poslechu mrazí. Svůj podíl na tom má také náhlá smrt
Andyho Fletchera.
Byť tato tragická událost za temným konceptem počinu primárně nestojí, rozhodně jeho celkový dojem umocňuje.
Dave Gahan a
Martin Gore po počátečních pochybách udělali rozhodně dobře, když se rozhodli v natáčení pokračovat. Kromě osobního sblížení se jim podařilo vychytat každý sebemenší detail a přenést do jednotlivých písní silné emoce.
Gahanův vokál je stále vynikající a náramně zapadá do minimalistických, avšak promyšlených aranží. Pokud je "Memento Mori" poslední deskou Depeche Mode, jde o velmi důstojné zakončení jednoho z největších hudebních kultů. Andy Fletcher by byl určitě hrdý. (Jaroslav Hrách)
