23°C
Petro, vy letos oslavíte hned dvě jubilea!
„Dvě? Vím, že budu mít narozeniny, takové půlkulaté, sdílím je ten den třeba s Kateřinou Macháčkovou. Už jsme si párkrát slíbily, že je oslavíme společně. Ještě na to nedošlo, tak bychom mohly teď... A to druhé?“
V létě to bude dvacet let od vaší svatby s Jiřím Pracným.
„Aha, no vidíte! Ale my si na ty ceremonie vůbec nepotrpíme, mně to přijde takové měšťácké. Nepotřebuji žádná gesta a kytice, nemám to ráda.“
Byl to i důvod, proč tak dlouho trvalo, než jste se k ní odhodlali? Předtím jste spolu byli už třináct let...
„Asi to bylo tím, že jsme byli oba tak trochu zadaní. Po letech to můžu říci, to už je nám odpuštěno. Také jsem zpočátku měla pocit, že jedno manželství, docela dlouhé, je zkušenost a že už to podruhé mít nemusím. Ale jsem pohodlná, chci mít za zády někoho, kdo mě jistí. A Jirka byl hodnej, roztomilej, ale asi by nás to nenapadlo, kdyby se nás pořád někdo neptal, kdy už se vezmeme.“
Pojďme narozeninově bilancovat. Po kom máte umělecké geny?
„To nevím. V každém případě můj tatínek měl dvě sestry a té jedné se narodil Vlasta Brodský. I táta za studentských let miloval Voskovce a Wericha, chodil tančit, našla jsem na chalupě i dva obrázky, které namaloval. Brácha i já jsme měli hudební sluch, i moje dcera, vnučka také půjde do hudebky, takže se to asi dědí.“
Petra Černocká: Z divadla mě vyhodil Ringo Čech, v Saxaně je nepřípustná chyba! Petr Macek
Vystudovala jste operu a klavír, ale nikdy jste se tomu nevěnovala. Místo toho jste začala v Semaforu.
„Rodiče byli blahem bez sebe, protože to bylo něco – mít dceru v Semaforu!“
Nejprve jste byla ve skupině Šimka a Grossmanna, to vás potom Jiří Suchý do té své přetáhl?
„Ne, mě od Šimka vyrazili. Byla jsem tam součástí kapely Františka Ringo Čecha a byla tak trošku přebytečná. Miluška Voborníková byla hezčí, měla hezčí nohy, byla tam Naďa Urbánková... Já byla takový plevel. Když mě vyhodili, tak jsem potkala pana Suchého. Zeptal se, kam jdu. Já že nikam, že mě vyhodili, a on ať jdu k němu. A to bylo výborný, protože tam jsem dostala opravdu divadelní školu. Poslední představení, které jsem tam hrála, se jmenovalo Čarodějky, a tím vám nahrávám na další otázku...“
...protože na tomhle představení vás viděl Václav Vorlíček a obsadil vás jako Saxanu do Dívky na koštěti.
„Akorát tu schvalovací komisi musel trochu přemlouvat, divili se, proč bych to měla hrát já. Předtím jsme spolu mluvili chvíli na chodbě a mám teorii, že se mu líbil můj humor.“
Vorlíček už měl za sebou úspěšné komedie, věřila jste, že se povede i tato?
„Nerada to říkám, ale ten scénář jsem absolutně podcenila. S manželem Honzou Vaculíkem jsme na to koukali a přišlo nám to jako taková pitomůstka. Ale protože manžel byl i mým manažerem, tak odhadl, že pokud bude film úspěšný, pomůže to i kapele.“
Někde jste prohlásila, že ve vás ten film občas vyvolává komplex, že jste se měla narodit, zahrát si Saxanu a zemřít.
„To byl spíš jen takový bonmot. Jistě, bylo období, kdy jsem měla pocit, že Saxana u lidí furt převažuje. Byla jsem malinko uražená, protože v jednom období jsem byla ve Slavíku na čtvrtém místě, měla hity jako Nakláďák nebo Se mnou si píseň broukej, a stejně u lidí vítězila Saxana. Ale mockrát se to i hodilo. Člověk nemá ohrnovat nos na něčím, co mu přijde."
Je pravda, že tu slavnou úvodní písničku jste si musela vyprosit?
„Ano, Honza na to opravdu tlačil. A byl to super nápad, Angelo Michajlov napsal zajímavou písničku, která je v mém repertoáru výjimečná. A víte, že je tam v textu chyba?"
Jaká?
„Je tam absolutní rým. Jak to Pavel Kopta psal fofrem, použil tam dvakrát v jednom rýmu slovo dost – což je u textařů nepřípustná chyba. Nevšiml si toho.“
Točila jste s řadou hereckých bardů, s Menšíkem, s Hrzánem a dalšími. Jak vás brali jako »hrající zpěvačku«?
„Já s tím Hrzánem chodila! (smích) Nejsem si jistá, jestli v tu dobu nebyl ještě úplně původně ženat. Chodil si pro mě do Semaforu po představení a někdo mi přišel říct: Bacha, u vchodu stojí Hrzánová, takže jsem to brala zadem. Jirka měl slabost pro hezký holky, byl přelétavý, takže myslím, že žádná s ním nechodila moc dlouho. Pamatuju si na naše první rande – odvezl si mě na chalupu, ale než stihlo k něčemu dojít, chytil mě žlučníkový záchvat, takže mě vezl do nemocnice.“
A co Vladimír Menšík?
„Ten byl naprosto neuvěřitelný. Té energie, které ze sebe vydal! Už na Dívce na koštěti byl nemocný, jednou v noci ho odvezli i do nemocnice. Taky na hotelu, kde jsme během natáčení bydleli, jsem v noci slyšela, jak kašle. Ale pro každého měl poznámku. Vzpomínám si – to vás potěší, seděla jsem na schodech v sukni, něco jedla, dole prošel Menšík, podívá se a říká: Holčičko, já myslím, že mladá dáma má mít bílé bavlněné kalhotky, ne černé.“
Jak vzpomínáte na vašeho bratrance Vlastimila Brodského?
„V rodině jsme mu říkali Vlasta. Naši od něj vždycky dostávali lístky do vinohradského divadla, když byla nějaká premiéra. Byli jsme věkově od sebe, takže nám s bráchou dával čokolády, ale čím jsem byla starší, tím více jsme se sbližovali. Mluvili jsme spolu i velmi důvěrně, ve smyslu, jak to měl s rodinou, jaké má pocity a podobně, nechci říkat detaily. Ale pamatuji si jednu větu, kterou jsem myslím ještě nikde neřekla a která mě dojala. Řekl mi: Petruško, pamatuj si, že starý člověk potřebuje daleko více lásky než ten mladý. Pamatuji si to dodnes a je to pravda, protože na staré lidi se občas zapomene a kolikrát tu lásku necítí.“
A má to něco do činění s tím, k čemu se později odhodlal?
„Nevím, jak to souviselo s jeho osobním pocitem. Mohla to být rychlá pohnutka. Rád na to téma žertoval. Ale vím, že své stáří nesl velmi úporně. Asi čtrnáct dní předtím jsme byli s Jirkou u něj na chalupě a stěžoval si na žaludek. V mládí mu ho kus odoperovali a před smrtí ho to zase začalo zlobit. Hrozně rád jedl, chodil moc rád do místní restaurace, ale Jirkovi se svěřil, že nemůže jíst a že ho to strašně nebaví.“
Kdysi jste napsala knížku Co mě maminky (ne)naučily. Co jste tím myslela?
„Já to neměla moc jednoduchý, takže jsem zvyklá postarat se o sebe za všech okolností. Měla jsem dvě maminky, ta první mi zemřela, když mi bylo deset let. Moc si to nepamatuji, protože desetiletý člověk má tolik práce s celým světem, že rodiče vnímá jenom do jisté míry. Nikdy jsem neměla možnost zeptat se jí, kde se narodila, na nic, v tom mám pusto. Ale druhá maminka se o mě postarala moc hezky.“
Prý tu knížku váš manžel nikdy nečetl, protože by mohl žárlit na muže, na které tam vzpomínáte...
„To bylo řečeno v nadsázce. Můj muž vůbec nežárlí. Možná tak na našeho jezevčíka, když mi projevuje větší city než jemu. Na lidi nežárlí, ani na moje kamarádky. Klidně mě s nimi pustí do cukrárny.“ (smích)
JAK VZNIKAL ROZHOVOR?
Kdykoliv mluvím s Petrou Černockou, jímá mě nostalgie, protože její svatba v Kytlici v roce 2004 byla jednou z prvních akcí, kam jsem byl jako novinář redakcí vyslán. Ostatně, Petra mi byla vždy sympatická – svým smyslem pro humor i přímočarým vystupováním, kdy nemá potřebu se schovávat za vyhýbavé odpovědi a jinotaje. A taková zůstává stále.
Petra Černocká: Kvůli Pawlowské měla výčitky svědomí! Proč? Lucija Veselá, Elmer Carvalho
