Článek
Co nejvíc špinavý, rozskřípaný, zvazbený a neuhlazený zvuk. Tak nějak asi zněla Allmanova objednávka vůči Burnettovi a ten jako producent misi doslovně splnil. Iluze padesátých let z desky přímo dýchá. Model Muddy Waters/B.B. King tu dnes funguje s Gregovým mírně vychlastaným emotivně naříkajícím hlasem, jenž se vyžívá v blues/countryových litaniích o ženských, pekle, Bohu a chlastu.
Kodrcavý rytmus desky doplňuje piáno, bendžo a rozčepýřené kytary se staromódním echem. Jen výjimečně se dostane na backgroundové zpěvačky a dechy, které tomu ke konci dodávají lehce soulovou příchuť.
Jde prakticky o samé coververze. Není tajemstvím, že Allman si jako většina bluesrockerů chodí pro inspiraci do šuplíku, který nese nálepku „starý mrtví černoši“. Tahle deska je pro něj taková malá srdcovka, rozptýlení a výrazná odbočka od masivního stylu Allman Brothers Bandu, reprezentující rockové blues s burácejícími hammondkami a třemi kytarami.