Článek
Pocházíte z Walesu. V čem jsou kapely odtamtud jiné než ty anglické nebo skotské?
Dnes už to možná neplatí, ale na konci devadesátých let ve Walesu nebylo do čeho píchnout. Obyčejní lidé neměli pro rockery pochopení, zdáli jsme se jim divní, nechápali nás. Dostávali jsme i nakládačky. Byli jsme trochu jako spodina, což bylo pobuřující a aktivizovalo nás to. A jak jsem řekl, opravdu nebylo co dělat, takže zábavný život s kapelou beru tak, že se mi oplácí křivdy z dětství.
Takže hnací silou pro vás bylo, že vámi okolí pohrdalo a navíc jste se nudili?
Myslím, že každá kapela ve Walesu vyrostla svým způsobem z frustrace. Na lokální scéně navíc nebylo ke komu vzhlížet. Nebyla žádná pravidla, kterých bychom se měli držet, čili jsme nemohli ani žádná porušit. Každý si mohl dělat, co chtěl. Myslím, že to je něco, z čeho vychází energie velšských skupin. Dneska to už je všechno pryč, díky internetu se západní svět stává nanicovatě jednotvárným. Je to nuda.
Která rocková kapela je ve Walesu nejslavnější?
Kromě Lostprophets? Žertuji. Myslím, že Manic Street Preachers jsou opravdu vynikající kapela. Sice jsou děsně komerční, ale udrželi si v písních poselství a pořád jsou to bezva chlapi. Sice jsem si je nikdy moc nepouštěl, protože už když jsem byl dítě, byli mainstream, ale komu čest, tomu čest.
Co vám na nich vadilo?
Jako dítě jsem byl razantní. Hráli je v rádiu, tak jsem je nenáviděl. Byl jsem trochu idiot. Ale když si je teď zpětně poslechnu, jsou dobří. Hrdí reprezentanti Walesu.
Máte v repertoáru nějakou skladbu ve velštině?
Ne. Učil jsem se ten jazyk ve škole, ale už je pro mě dávno zapomenut.
Existujete patnáct let. Jak byste se charakterizoval?
Je to úžasný pocit. Víte, já jsem od dětství nikdy nechtěl nic jiného než mít kapelu. Když jsem byl malý, řekli mi, že můžu být, čím chci. Ale já věděl, že jediná práce, kterou bych ve Walesu mohl získat, byla v uhelném dole. Jistě chápete, jak velké bylo moje dilema. Vlastně jsem nechtěl nic jiného. Jakákoli jiná práce by mě asi zlomila. Je to splněný sen.
Byla někdy vaše kapela v takové krizi, že jí hrozil rozpad?
Krizi máme zhruba obden. Je nás šest a všichni jsme umínění, takže momenty, kdy hrozí výbuch a destrukce, jsou časté. Chtěl jsem s tím seknout mnohokrát, stejně jako ostatní. Myslím ale, že to nikdy nebyla reálná hrozba. Stačí si připomenout, jaké štěstí máme. Jsem za svou práci vděčný.
Co je na tom být v kapele náročné?
Pro mě jsou hrozné momenty, kdy napíšu písničku a posuzuje ji dalších pět lidí. Kolikrát někdo přijde s nápadem, který se mu opravdu líbí, chtěl by ho použít, a strhne se boj. Mám pocit, že jiskru zažehne skoro každý nový nápad. Strávíte dvacet minut prací na nové písni a pak za ni musíte šest měsíců tvrdě bojovat.
Vaše nové album se jmenuje Weapons, tedy Zbraně. Jaká je jeho nejsilnější zbraň?
Jsem ještě plný dojmů z natáčení. Dokončili jsme ho sotva před pár týdny, a tak nejsem schopen se na ně dívat s odstupem. Vnímám ho jako celek a jsem na ně jednoduše pyšný. Když nad tím přemýšlím, silnou zbraní jsou určitě slova. Snažili jsme se, aby v textech byla silná sdělení a energie. Zpěvák Ian je takřka posedlý silnými slovy. A slovo „zbraň“ samo o sobě provokuje. Zbraň totiž může být cokoli.