Byl jsem rváč i oběť šikany, prozradil Václav Noid Bárta

U Václava Noida Bárty byste čekali, že pokud by se pustil do podnikání, otevřel by si třeba fitko. Zpěvák ale sní o soukromé školce. „Práci s dětmi mám rád, mohl bych tam dělat údržbáře,“ řekl zpěvák pro týdeník 5plus2.

Týdeník 5plus2 Každý pátek zdarma

Když se vaše jméno zadá do internetového vyhledávače, první, co se o vás lidé dozvědí, je, že jste nedávno zhubnul 11 kilo. Je to kvůli hlavní roli v muzikálu Bonnie a Clyde, na kterou se připravujete v karlínském divadle?
Je to kvůli veškerým rolím tady v Karlíně. Když lidi přijdou třeba do první řady a zaplatí nemalé peníze, tak přece při představení Jesus Christ Superstar nemůžou vidět buřta na kříži. Stačí, že má tetování.

Někdo vám asi něco naznačoval, že?
Ne. Stačilo, že jsem viděl fotku, jak visím na kříži, a ten se pode mnou úplně prohýbal. Tak jsem si řekl: To ne, kamaráde. Tahle přeci Ježíš určitě nevypadal. Opravdu jsem musel zhubnout a musím říct, že se mi teď hrají lépe i ostatní role. Je to doslova lehčí. (smích) Navíc už jsem v tom věku, kdy bych se asi měl pomalu začít snažit, abych vypadal mladší. Vždycky je to tak, že chlap chce působit starší, ale už se dostávám do bodu, kdy se to láme a je to naopak. Asi už mám krizi středního věku.

Vás se přeci krize středního věku ještě nemůže týkat. Máte doma dvouletou holčičku...
To je pravda. Ale asi je to taky mým povoláním, že je to všechno takové hravé. Když se třeba podívám na Ondřeje Soukupa, kterému je 62 let, tak toho vnímám jako souputníka ze stejné generace. To samé je například Vilda Čok. Oni budou pořád mladí. To je právě výhoda naší práce, že to není tak, že bychom někde v padesáti seděli a stěžovali si, jak už jsme staří. Ne. Pokud budeme dělat, budeme vlastně pořád strašně free.

5 fotografií

Vraťme se ještě k roli Clyda, na kterou se nyní připravujete. Byť mu lidé fandí, je to nefalšovaný záporák. Myslíte si, že je pravda, že ženy potřebují tak trochu grázly?
Jo. Je to fakt, potřebují. I když asi to nejde nejde říct tak jednoduše. Myslím si, že ženy by nechtěly mít opravdové grázly doma, ale chlap v sobě musí mít trošku toho hajzlíka, aby dotyčnou vůbec upoutal. Mám několik strašně hodných kamarádů, kteří si vůbec nemůžou najít holku. Přitom jsou úplně zlatí. Pak vidím přesně takové ty hajzlíky, kterým frajeřina kouká z očí, a ti mají kolem sebe takových ženských...

Dělal jste někdy vědomě sám ze sebe grázla, abyste upoutal svou vysněnou?
Dřív určitě ano. Používal jsem cíleně tuhle taktiku, když mi bylo kolem dvaceti, protože jsem věděl, že mi to vychází. Teď už to dávno nedělám. Mám štěstí, že s manželkou vlastně vůbec nehrajeme takové ty hry, že třeba schválně nezavolám, aby se po mně sháněla a podobně. Máme mezi sebou čisto, řekneme si přesně, jak se věci mají, a tím je to daleko lepší. Proto spolu taky můžeme být. Přitom jsme oba štíři, kteří mají v povaze schválně zkoušet triky, aby toho druhého dostali pod sebe. Když jsme spolu byli asi měsíc, tak jsme na sebe přesně tyhle věci zkoušeli, a skončilo to strašnou hádkou. Takže jsme od toho museli dát ruce pryč.

Několikrát jste se nechal slyšet, že s druhým dítětem nechcete zbytečně otálet. Dnes je móda pořizovat si potomky téměř do důchodu. Chcete se tomuhle trendu vyhnout?
Rozhodně je to také jeden z důvodů. Chci mít na děti energii a nechci, aby se jim jednou spolužáci smáli, že mají místo táty dědu. Hodně teď druhé dítě řešíme a hledáme ten správný čas, kdy má přijít. Zatím se nám to zdá moc brzy. Nechceme ještě tu lásku dělit a potřebujeme se stoprocentně věnovat Terezce. Pak si ale zase říkáme, aby od sebe nebyli věkově moc daleko. Myslím, že taková zlatá střední cesta jsou tři čtyři roky.

S manželkou máte kromě velké rodiny ještě jeden společný sen, a tím je společné podnikání. O co by mělo jít?
Rádi bychom podnikali v oblasti, ve které působí moje manželka, protože je učitelka. Takže by to mohla být soukromá školka. Zaprvé máme rádi práci s dětmi a hrozně nás to baví, za druhé je to dnes i celkem dobrý kšeft. Navíc, když najmete spolehlivé lidi, mohla by školka v případě potřeby žít tak trochu svým vlastním životem. To mi přijde docela fajn. Já bych tam dělal údržbáře. Vyzkoušel jsem si to už na civilce, takže to mám zmáknuté. Opravoval bych hračky a všechno. (smích)

Jak už zaznělo, vaší dcerce Terezce jsou teprve dva roky. Neděsí vás už teď představa, jaké to bude, až se kolem ní začnou motat kluci?
Na to se raději snažím nemyslet. Času je sice dost, ale ono to rychle uteče. Až jednou přijede ten potetovaný blbeček na motorce s červeným čírem, jako jsem byl já, tak se zblázním. Hrozně se toho bojím.

Když si vzpomenete na svou pubertu, asi tušíte, na co se za pár let můžete těšit. Měli s vámi rodiče problémy?
Byl jsem velký průšvihář. Pořád mě vozili domů policajti, neustále jsem se někde pral. Nebylo to tak, že bych potyčky vyvolával, spíš jsem měl sklony se někoho zastávat. U nás v Klánovicích byla taková hrozná diskotéka a některé skupinky z okolních vesnic tam chodily jenom se poprat. Když jsem tam byl s kamarády, kteří byli trošku slabší, a viděl jsem, že začali od těchhle rváčů dostávat, tak jsem se do toho vložil. Pak třeba kamarád utekl a já tam zůstal sám. To znamenalo každý týden nový monokl.

Vám dnes nedělá problém mluvit otevřeně o tom, že tomuhle rváčskému období předcházelo jiné, kdy vás na základní škole šikanovali spolužáci.
Jeden čas už hrozilo, že budu takový zaťápnutý. Hodně namále jsem měl, když mi bylo dvanáct. Pak jsem se rozhodl, že to tak nenechám a začal jsem chodit na sebeobranu. Tím jsem to začal řešit a řekl jsem si, že už se nedám. Pak už to bylo fajn. Velký introvert jsem byl ale ještě v osmnácti. K ničemu jsem se moc nevyjadřoval, spíš jsem jen seděl v koutě a sledoval. A pak se to hodně změnilo. Díky práci přišlo nějaké sebevědomí a úplně se to zlomilo.