LIVE: Muse si v Praze na otáčivém pódiu opět vybojovali titul: Nejlepší koncertní kapela současnosti

MUSE
O2 ARENA, PRAHA
4. 6. 2016

Jestli už Muse neposouvají hudební hranice (jako tomu bylo bezpochyby s jejich prvními deskami), tak v pojetí koncertního prostoru stále neznají limity. O jejich fascinaci vraždícími drony a o tom, že stage tentokrát bude mít 360°, se sice vědělo dlouho dopředu, přesto vzal pohled na kolos rozprostírající se prakticky po celé délce prostoru na stání dech. Hala se díky třem propojeným kruhům, hrajících roli ringu, proměnila v prostor nejistý, jestli hostí kulturní, nebo sportovní událost.

Muse v Praze předvedli speciální pódium i drony

V nejistotě ale dav nenechali Muse, kteří nikdy neopomenou dramatické entrée. Tentokrát za zvuků kostelního chóru vypustili díky speciálně vyvinutému softwaru kolem stage subtilně poletující drony vyšperkované do podoby světélkujícíh bublin. Právě touto modlitbou, během níž promítali stěžejní texty jejich posledního koncepčního díla na prstenec nad centrálním bodem pódia, předvedli, jak by to vypadalo, kdyby se jejich antiutopická vize stala skutečností.

Tuto trancendentální atmosféru rozčísl Matthew Bellamy řvavou kytarou, zjevivší se ze samotných hlubin pódiového komplexu. Chris ho následoval se svou světélkující basou jako bojovník s laserovým mečem a Dom se vynořil s bicí soupravou v samotném středu na ploše připomínající vrtuli, která se s celou kapelou také několikrát roztáčela. "You're Fucking Psycho!" A válka mohla začít.

vložte odkaz, text nemažte

Muse se zkrátka rozhodli příběh jejich poslední antimilitaristické desky předvést tak, aby ho divák nasál všemi smysly. Když chtěli ukázat atmosféru války, vypouštěli nad diváky létající tělesa od oněch bublin až po balón protiletecké obrany (Globalist). Když chtěli, aby se publikum bálo, předvedli jim ženské kovové monstrum, které s rozpaženýma rukama vodilo hudebníky jako loutkář za provázky (Handler). Když chtěli rozvířit emoce, sáhli po věčné Starlight nebo kybernetické Madness, aby vzápětí nechali promluvit J. F. Kennedyho a snesli publikum zpátky na zem. Projekce se rozlévaly po celé ploše arény, Matthew Bellamy lítal z jednoho konce komplexu na druhý a od jednoho nástroje k druhému, aniž by se zadýchal, a prostor několikrát rozčísla poloprůhledná promítací plátna, která tvořila dojem 3D efektu.

Ačkoli leckdy stačilo se jen kochat, věřte, že každý krok, který Bellamy a spol. na pódiu udělali, měl svůj hlubší význam. Přestože dali opět průchod své zálibě v technologiích, dodrželi hlavní message svých písní plných strachu z toho, že nás technologie ovládnou. A to tím, že svému publiku byli fyzicky blíž než kdy předtím. Nebylo podstatné, v jakém koutu arény jste stáli, Muse se roztáčeli prostorem fyzicky tak blízko a zároveň ve svých metaforách tak daleko, jako by měli vzlétnout ve světelném tubusu až do samotného vesmíru. Povedlo se jim tak vytvořit atmosféru, kterou žádná technologie nezprostředkuje.

LIVE: Muse skvěle zakončili berlínskou Lollapaloozu

Tématu tour přizpůsobili i setlist vybraný převážně z ráznějších klasických hitů s revolucionářskou tématikou a skladeb z posledního alba, které se vlévaly do starších songů tak přirozeně, až spolu vytvořily nový celek. Však to také není s albem Drones poprvé, kdy Muse bojovali svou pompézní hudbou za lidskost a vyzývali k nebojácnosti.

Když opustili svůj pódiový kolos, zanechali za sebou halu plnou lidí, kteří během jejich progresivně rockového výletu do budoucnosti nedokázali sedět. Těžko odhadovat, co si připraví tato trojice příště. Jisté je, že nedopustí, aby se na ni přestalo pomýšlet jako na jednu z největších kapel současnosti. Díky hudbě a smýšlení Muse ožívá duch rockových legend. A je samotné si možná jednou historie bude pamatovat jako poslední opravdovou rockovou legendu se vším, co k tomu patří.

text: Alena Bílková, foto: Petr Tibi