Půlhodiny, ve kterých si spolu vyprávějí Jan Werich s dcerou Janou, byly nazvány Táto, povídej! Staly se nesouměřitelným fenoménem, celý národ tehdy naslouchal po dobu několika měsíců dosud neznámému sumarizování tohoto umělce. Vzpomínky Jana Wericha mají dvě roviny - chronologické řazení událostí, příběhů a konstatování - v rovině druhé pak nespoutané odbočky nečekaných asociací, jiskření nápadů a humorných vložek. Úkolem dcery Jany bylo nejen glosovat otcovo vyprávění, ale držet tok jeho vzpomínek v předem dohodnutém celku