<p>
Drobne povidky, v nichz autor reflektuje odlisny pohled deti a dospelych na svet.</p>
<p>
     Kdyz v roce 1955 vysla utla knizka <strong>Detske etudy</strong>, jako by do tehdejsi ceske literarni nabidky vpadlo neco necekaneho cisteho, co vubec nesplnovalo pozadavky kladene na socialistickou tvorbu. <strong>Ludvik Askenazy</strong> vystoupil do hajemstvi prozy tim, ze se jako novopeceny otec sveril ctenarum s pocity, jake mu prineslo souziti s malym potomkem. Bylo to psani nepoliticke, nezne, humorne, melancholicke a navysost basnicke. Je s podivem, jak se mohl autor, ktery nabyl vzdelani na polskych skolach a do vlasti se vratil az jako vojak Svobodovy armady, s takovou virtuozitou zmocnit cestiny.</p>
<p>
     Zastihlo me to jako studenta Vysoke skoly pedagogicke. Okouzleni knizkou, pozvali jsme autora na besedu. Prisel maly kulaty pan jeste nepoznamenany spisovatelskou slavou, posedel s nami a vyslechl i nase literarni pokusy.</p>
<p>
     Ze me Cesky rozhlas pozadal, abych <strong>Detske etudy</strong> precetl, bylo pro me cti a potesenim.</p>
<p align="right">
Zdenek Sverak</p>
<p align="right">
  Posloucham Detske etudy a dekuju Zdenku Sverakovi, ze svym neokazalym, civilnim ctenim jako by se chytil za ruku Ludvika Askenazyho a jeho syna – „clovicka“. Je jim spolu dobre na prochazce parkem, doma nebo treba cestou do vesmiru. Je jim spolu dobre na svete. At je tedy i vam.</p>
<p align="right">
Robert Tamchyna</p>
<p>
<strong>BONUS: </strong>vzpominka Zdenka Sveraka na Ludvika Askenazyho</p>