^CAž jednou ^Gřekneš „Už toho bylo dost...“ a věčný ^Emisnění vyměníš za bdělost všechny ty ^Croky hodíš jak ^Dpsovi kost někam za ^Gzáda Ještě mě necháš ve svojí posteli jako tu labuť, co ji princ postřelil Do města s drápy, chrámy a kostely noc už se vkrádá R: Znáš mě ^Emilíp než kdokoliv ^Cmajjiný démony ^Gze tmy a pocity ^Dviny a všechen ten ^Emistrach že jednou ^Csamotnou mě tady ^Gnechá-^D-áš Znám tě ^Emilíp než by sis ^Cmajmožná přál I když se ^Gptáme, co s námi ^Dbude dál v dobrým i ^Emizlým, kdo by těch ^Croků ^Dlito^Gval Až vyjdou hvězdy nad střechy Žižkova - zeptáš se možná proč jen jsem taková Mé srdce z oceli ty sám jsi vykoval a naučil bít Až vyjde měsíc nahoře nad Letnou možná mě nazveš bestií záletnou Za tebou taky jdou, jak krysy za flétnou Jen zachovej klid R: Co dá se přežít, dobře už vime A když se opijem laciným vinem všechno zlý co bylo pak rychle mine V pravdě útěcha Až vyjdou hvězdy nad střechy Žižkova už se mě neptej proč jen jsem taková Mé srdce z oceli ty sám jsi vykoval tak ti ho nechám R: