On měl hřívu bílou
a kůži jak perleť a cín
a hříběcí silou se pyšnil
a dusal svůj stín.
Jak krásná jsou hříbata,
když z ohrad vyběhnou ven
a ještě je nebrzdí uzda
a netíží třmen.
Pak opojní útěk se promění
v střemhlavý let
a hřebeček najednou zjistí
jak velký je svět.
A obzor je daleko,
kam oči nedohlédnou
a v žilách to kypí a vře
krví neposednou.
Pak do sedla jezdec
se vyšvihne a teď ho nes,
jeď tam, kam chce on,
neboť dospělým stal jsi se dnes.
Pak k večeru senem
ti osuší znavený hřbět,
tak krátké je hříběcí mládí,
už nemůžeš zpět.
I já býval hříbě
a vzpourně jsem pod sedlem ržál
a podobný příběh
se každému z nás jistě stal.
Když končí čas her
a své břímě je potřeba nést
a hlava se otáčí
v jiskřivým odlesku hvězd.
Je noc a můj kůň spásá stébla trav
kolem mých vod,
my dva máme svou tajnou řeč,
jeden společný kód.
Když otočí hlavu, já vím,
že mi říká: „Jen klid“,
my dva přece víme,
že nežít je horší než žít.
Slavik
🌟
(5737 piesní)
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.