V roce devětatřicátém
Sešli se dobrovolníci
Ve dnech, kdy zemí mnoho nebylo
Loď v modravém a slunném jitru odplula
Podívaná nejsladší to byla
A noci dny následovaly
A vypravěči sdělovaly
Jak odvážné duše uvnitř
Po mnoho pustých dní
Mléčnými moři pluli
Nikdy zpět se nepodívali, nebáli, neplakali
Neslyšíš mé volání
Jsi tolik roků vzdálená
Neslyšíš mé volání
Píšu psaní do písku
Dokud tvou ruku nestisknu
V zemi, kterou naše vnoučata znají
V roce devětatřicátém
Loď z modravé dáli přijela
A domů se dobrovolníci vrátili
A dobré zprávy přivezli
Svět se právě narodil
Ač jejich srdce těžká byla
Když země stará a šedá se jevila
Drahá maličká, budeme daleko
Ale tohle nemůže být láska má
Oh, tolik let již uplynulo
A i když jsem o nějaký rok starší
K očím mateřským přes oči tvé já úpím.
Neslyšíš mé volání
Jsi tolik roků vzdálená
Neslyšíš, že volám tě
Píšu psaní do písku
Dokud tvou ruku nestisknu
V zemi, kterou naše vnoučata znají
Neslyšíš mé volání
Jsi tolik roků vzdálená
Neslyšíš, že volám tě
Tvé dopisy v písku napsané
Neuzdraví mě jako dlaně tvé
V mém životě, jež je stále napřed, je mi líto
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.