Jako období mění svou tvář
Déšť jako slzy
Větrem zní tvůj hlas
Šeptající mé jméno
Kolem nás rostou stíny
Vyprávějící stejný dávný příběh
S jistým hlasem
Jsem přilepený k zemi
Vězeň této místnosti
Bolavé vzpomínky mě a tebe
Vzal jsem barvy touhy
A namaloval tě na zeď
Je tolik otázek, které by přinesly drahocenný klid
Očekávám od tebe alespoň to
Je to jednoduché a prosté
Není cesty ven
Přeji si umřít
Umřít jako ty a já
Padat jako motýl
Po jediném prožitém dnu
Doufám, že najdeš svůj klid
Nesmrtelný, věčný a opravdový
Vím, že nemohu ještě umřít
Jen nemám sílu prožít to znovu
Tak moc, ale nikdy ne dost
Jsme chyceni v čase
Do smrti unášeni pryč
Ve chvíli, kdy jsem vystrašený nejvíc
Ty stále spíš
Brzy mi zmizíš
Každým tvým dechem
Budeš blíž k místu, kam teď patříš
Nikdy jsem si nemyslel, že to může být tak těžké a bolavé
Po tom všem, čím jsme prošli
Nemůžeme dostat víc
Od tohoto sladkého snu
Byla jsi pro mě jako dar
Doufám v to, že na mě budeš čekat na jiném místě
Na místě, kde bychom se mohli znovu obejmout
Šla jsi první a já půjdu hned za tebou
Bolí mě, že ti nemůžu pomoci
Chybíš mi… doufám, že mě slyšíš…
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.