Tak obrovská osamělost je na tomto světě, že ji lze spatřit v pohybu hodinových ručiček. Lidé jsou tak znaveni a zmrzačeni láskou, nebo nedostatkem lásky a přesto, nebo právě proto jeden vedle druhého nejsou lidé dobří jeden k druhému. Bohatí nejsou dobří k bohatým chudí nejsou dobří k chudým. Máme strach Ptáš se mě co dělat, co když přijdou oni, oškliví a cizí lidé bez svědomí, armády, co se ženou ulicemi krve a okolnosti s tím spojené – tě budou navždy srát. What the fuck have you done? Nikdy si nenechej srát na hlavu. Buď sám sebou za každých okolností Buď sám sebou a měj odvahu. Příliš mnoho, nebo příliš málo příliš tlustí, nebo příliš hubení. Je rozhodně víc těch, co se nenávidí, nežli těch, co se milují. (a nebo žádní) Teď. Záblesk optimismu na mojí krutou víru sed. Misionář, co chce změnit svět musí začít u sebe. Ta jediná a otřepaná cesta je revoluce, křičím z pavilonu E. Svět bude stejný, tedy čím dál horší. Dámy tě k smrti provokují a počasí tě zaživa stáhne z kůže a v protějším bytě otec dceru znásilní. Nedá si ji vzít. Lidé nejsou lidé dobří jeden k druhému, snad kdyby byli, naše smrt by nebyla tak smutná. Prozatím pozoruji mladé dívky – stébla, květiny naděje. Ve škole tě učí jak snadno můžeš vyhrát, když šikovně někomu do řiti nalezeš, avšak nic se nezmiňují o bídě, sebevraždách, o další odvrácené straně měsíce, nebo o tom, jaká je to hrůza, když člověk žije v úzkosti a samotě a nikdo s ním nemluví,nikdo se ho nedotýká. Jen zalévá květiny a vzpomíná na časy dávné.