Jsou chvíle,
kdy svou hlavu ztrácím,
je vzdálená
až v bílých mracích.
Dlouho se pak na zem vracím
a svoji židli objímám s láskou,
s láskou.
Jsou chvíle,
kdy jsem všemu vzdálen,
jsou chvíle,
kdy jsem jako rtuť.
Jsou chvíle,
kdy jsem odhodlán
a pak si říkám:
Tak se vzbuď
a náhle najdu velkou chuť
se tobě, lásko, celý dát,
se tobě, lásko, celý dát.
To, když si vybavím
bílý stůl, ten vlídný svět,
bílý stůl a za ním pět
dětí mých jak se cpou dobrou kaší.
Bílý stůl, ten vlídný svět,
bílý stůl a za ním pět
dětí mých, pocit mám, že se vznáším.
Ten bílý stůl
a za ním pět dětí mých.
Bílý stůl, ten vlídný svět,
bílý stůl a za ním pět
dětí mých jak se cpou dobrou kaší.
Bílý stůl, ten vlídný svět,
bílý stůl a na něm květ,
bílý stůl a za ním pět
dětí mých.
Jsou chvíle,
kdy mám barvu křídy,
jak mámin klouček
z první třídy.
Jako kámen táhne k zemi
a neumím se vůbec prát
a náhle najdu chuť se dát,
se tobě, lásko, se vším dát,
se tobě, lásko, se vším dát.
To, když si vybavím
bílý stůl, ten vlídný svět,
bílý stůl a za ním pět
dětí mých jak se cpou dobrou kaší.
Bílý stůl, ten vlídný svět,
bílý stůl a za ním pět
dětí mých, pocit mám, že se vznáším.
Ten bílý stůl
a za ním pět dětí mých.
Bílý stůl, ten vlídný svět,
bílý stůl a za ním pět
dětí mých jak se cpou dobrou kaší.
Bílý stůl, ten vlídný svět,
bílý stůl a na něm květ,
bílý stůl a za ním pět
dětí mých.
Na na na na ...
Ten bílý stůl
a za ním pět dětí mých.
|
