Proč přicházíš tak pozdě, lásko,
máš sto let zpoždění,
už jsem si zvykla lhát, že nejsi,
že se nic nezmění.
Už jsem se smířila s tou ztrátou,
pohádkám nevěřím,
teď náhle s tváří rozesmátou,
přibíháš ke dveřím
a tak nediv se, lásko,
že ti vstříc neběžím.
Proč přicházíš tak pozdě, lásko,
čistá a dychtivá,
mělas tu přece být už dávno,
moc času nezbývá.
Už nejsem ta, co mosty pálí,
za sebou bez řečí,
bojím se sama sobě vzdálit,
ztratit své bezpečí
i když vím, že jsi krásná,
pravá a největší.
Stokrát se zdálo, že se blížíš,
závratnou rychlostí,
já věděla, co budu říkat
a čím tě pohostím.
Tvůj příchod byl však nenadálý,
bez fanfár halasných,
už nejsem ta, co mosty pálí,
co si tě vybásní,
mám-li uvěřit v zázrak,
ať je mým zázračným.
Proč přicházíš tak pozdě, lásko,
z neznámých úkrytů
i když tě možná málo vítám,
jsem ráda, že jsi tu.
Tím spíš, že skromně jako vánek,
přicházíš tentokrát,
bez slibů, věčných radovánek,
bez bouří, bez tornád.
Nech mě vydechnout, lásko,
až budu líp tě znát,
nech mě vydechnout, lásko,
až budu líp tě znát.
|
Ash:
