recitativ:
Byl už podzim. Kam slunko pohlédlo, zlátlo javorový listí a
já se vracel sychravým ránem domů po létech bojů pod
vlajkou Spojených států; po Iétech válek hrůzy a vraždění.
Hlavou se mi honily děsivý vzpomínky a já přemejšlel o tom,
jestli na to všechno budu moci jednou zapomenout. Jestli
mám právo se ještě někdy smát. Najednou jsem zjistil, že
stojím; stojím uprostřed vypálený indiánský vesnice. Přede
mnou v šatech posetejch ranami šavlí Ieží malý ještě
ubrečený indiánský děvčátko. Poprvé v životě jsem měI slzy
v očích. Poprvé v životě jsem se styděl za svou zem, za
lidi kteří nosili její znak a kteří mluvili její řečí. Ne
kvůli tomu děvčátku, ale brečel jsem nad tím, nad čím vším
musí vJát vlajka týhle země, na který je i tvá krev, malý
ubrečený děvčátko z kmene Cheyenne.
Pláčem umazaná tvář a víčka zavřený
a talisman co poví kudy jít
že byl jen falešnej lhář to už víš
a sevřený ústa šeptají že dýl chtěla jsi žít
že zvonků věnce plíst znát v horách každej list
poslouchej dívko z Cheyenne.
Krajem zní tamtamů chór nebe obléklo si flór
usínej dívko z Cheyenne.
Až přijde někdo z vás tam do těch tichejch míst
kde šumí říčka plná kamení
tam kde končí jezer hráz uvidíš zvonky kvést
a ze dvou kůlů kříže znamení
stůj ona spí jenom zlý o nás ví
spoutaná dívka z Cheyenne.
Dej jí můj vzkaz bude se jí dýchat snáz
:Pozdravuj dívku z Cheyenne:
