Kapky mi padají na řasy,
jako když oblaka pláčí,
podzim a tma a psí počasí,
smutek mně ulicí vláčí.
V samotě do města utíkám,
čelo mně pálí jak sauna,
když náhle pod sochou básníka
potkávám, bůhví proč, klauna.
Úsměv a gesto
a oči mu zazáří,
trochu se podobá dětem,
mlčí a přesto
čtu slova na tváři,
pojďte se projít mým světem.
Úsměv a gesto
v parku je šapitó,
z duše mi padá má tíha,
mlčí a přesto
sám asi neví to,
že mluví líp než-li kniha, óóó.
Dívám se na něj
on zas na mně,
než zmizí do mlhy ranní,
v duši mám od něho neklamně
otisky dvou bílých dlaní.
Úsměv a gesto
a oči mu zazáří,
trochu se podobá dětem,
mlčí a přesto
čtu slova na tváři,
pojďte se projít mým světem.
Úsměv a gesto
v parku je šapitó,
z duše mi padá má tíha,
mlčí a přesto
sám asi neví to,
že mluví líp než-li kniha, óóó.
Vítr mi kabátem proniká,
cirkus prý odejel k ránu,
já čekám pod sochou básníka
na klauna z Jerevanu.
|
Jitka Zelenková:
Jitka Zelenková:
Jitka Zelenková:
Jitka Zelenková:
