Ve víru větru točí se listí, servaný touhou po troše štěstí, servaný touhou mizernejch lidí, co si na špičku nosu nevidí. Nevidí duhu nad svojí hlavou, touží po moci, hledaj tu pravou, nádvoří opustil poslední kočár, čekaj jen na smrt, mají to za pár. Opilej kočí z kozlíku visí, ulicí táhne armáda krysí, krvavej obzor nad městem svítí, za okny roste trnité kvítí. Pohřební vůz, na něm jsou věnce, pochod na počest okresní děvce, byla poslední, kdo věřil na city, s ní mizej ze světa vzpomínky a pocity.