Zas cítím se bezbrannou, nahou,
skleněný lustr už zhas,
jsem tu jen já, můj tichý hlas,
mé zpívání.
Na něm nejvíc mi záleží,
teď, prosím, si světla zhasnout,
já nejsem tou dívkou krásnou,
óó, k dívání.
Na scénu vstupujíc,
nechci nic, jen zpívání
a pak si věřím,
věřím vám i svému zpívání.
Střepina která,
v duši pálí mě
i zvroucňuje můj hlas,
ať se stane něčím,
co vás pálí, též,
co zasáhlo vás.
Když vcházím k vám, nemám dech,
jako bych šla po schodech
a pak cítím, jak trému ztrácím
zpíváním.
A pak mi jde úsměv sám,
je to štěstí, to není křeč,
nacházím jen společnou řeč
v mém zpívání.
Naprosto propadlá
tomu svému zpívání,
ctižádostivá, které zbývá
už jen zpívání.
V něm lze nacházet
všechnu zázračnost,
zármutek i pád,
co je krásnějšího,
nežli písní kousek nálady dát.
Střepina která,
v duši pálí mě
a zvroucňuje můj hlas,
ať se stane něčím,
co vás pálí, též
co zasáhlo vás.
Chci k vám mluvit řečí,
kterou skýtá jen zpívání.
|
Jitka Zelenková:
