Jak utopence do láku,
mě uskladnili v činžáku,
kde ještě Kolben s Daňkem pivo pil
a pak se tu čas zastavil,
hmm, pak se tu čas zastavil.
Tak stojím na mém poschodí,
kam nikdy nikdo nechodí,
když náhle toto ! Co to je ?
Smích z vedlejšího pokoje ?
Smích z vedlejšího pokoje,
smích z vedlejšího pokoje,
smích z vedlejšího pokoje,
smích z vedlejšího, z vedlejšího,
z vedlejšího pokoje,
smích z vedlejšího pokoje.
Spíš bych tu čekal kurděje,
né, že se někdo zasměje
a nadto smíchem mladých vran,
tak nahlas a tak bez zábran,
tak nahlas a tak bez zábran.
Kdo komu a co vypráví ?
Mně dělá díru do hlavy,
jak slonům dum-dum náboje,
smích z vedlejšího pokoje.
Smích z vedlejšího pokoje.
Někdo byl možná ohrožen
a pak se z toho dostal ven
a teďka říká: ,,Řeknu ti,
všechno se v dobré obrátí,
všechno se v dobré obrátí.
Komu ta stěna skrývá tvář ?
Je to mág ? Básník ? Velrybář ?
Rozhodně ten, kdo nechce klid,
ten, kterým vždycky chtěl jsem být.
Ach, kde jsou mé sny bez hranic ?
Dneska jsem rád, že můžu říct:
„Kde nebylo nic, něco je,
smích z vedlejšího pokoje.“
Smích z vedlejšího pokoje.
Ten vedle snad řek': "Mám tě rád."
A jí se nechce zaplakat,
chce se jí sukni roztočit
a smát se, rudnout, víno pít
a smát se, rudnout, víno pít.
A věřit jeho příběhům,
krucinál, to je divnej dům,
mě škrtí jako obojek,
že za zdí nejsou pokoje,
že za zdí nejsou pokoje.
Za mou zdí nejsou žádný,
za mou zdí nejsou žádný,
za mou zdí nejsou vůbec žádný,
vůbec žádný pokoje,
Za mou zdí nejsou totiž pokoje.
Za mou zdí totiž nejsou,
za mou zdí totiž nejsou pokoje.
Za mou zdí nejsou pokoje.
|
Michael Kocáb:
