Končívá knížka stránkou
a láska poznáním,
hříbátko se stává brankou
svítáním, svítáním.
Noční pláč dívku tvární
a ženskou tvář jí vytesá,
první bitvu prohranou
v hloubce schová,
jde jiná, nová žít.
I když ví, že to sladké
tam na dně má svůj hořký tón,
dál žena - dívka trpí zmatkem,
kde je on, ó, kde je on.
Žena dívku v sobě nosí
i s touhou bezbřehou,
za láskou jdou obě bosy,
za něhou s pevnou vírou.
Merta: Žena - dívka z modřin pádí,
krásní, když stárne,
žena - dívka s léty
jako housle se zdá.
Žena dívku v sobě nosí,
láskou jsou tvárné,
za láskou jdou obě bosy,
za něhou,
ná ná ná ná...
za láskou jdou obě bosy, za něhou,
za něhou, jdou za něhou.
|
Zdeněk Merta:
Iveta Bartošová:
