Otomar: Malá nežná rukavička zbloudilá,
v tůni stojí, na vás v duchu vzpomíná,
stín váš je tu se mnou, v tmu se dívám,
vám ruku jemnou v duchu líbám.
Rukavičku, která hřála vaši dlaň,
budu nosit jako lásky talisman,
mohu já si více štěstí přát,
moje drahá, vás mám rád.
Míla: Zvonky tiše vyzvání,
co to znamená,
slyším slova vyznání
zmámená,
slova, která z dálky jdou, tiše vypráví,
lásky sladké vyznání.
Život můj byl jako moře čekání,
čekala jsem, kdy přijde můj neznámý,
kvetou růže plané, stín se dlouží
a ten, kdo sám je, marně touží.
Bez lásky dny jako smutné stíny jdou,
až najednou vy jste stál tu přede mnou,
nemohu si více štěstí přát,
hoch můj milý, má mne rád.
|
