Miroslav Černý - Dík za váš úsměv (Pavel Bobek / Miroslav Černý) Pohořím trosek bitevních polí od dob, kdy se narodil čas, procházel hrdina, jehož jméno historie nezná, kterému vojáci říkají saniťák. Poznal jsem dobře jednoho z nich, jednoho z dlouhé řady těch, kteří dali své mládí, svůj život, životům jiných. Tam kde se blýská jisker vír, a v záři plamenů víří saze jako vosí roj. Baví se hrou, jenž mění města na pár kamenů, smí si hrát, když kolem zuří boj. Řekli mi: "Půjdeš s ním!" a tak jsem šel. Každý krok ved nás k frontě blíž, nevzal si pušku, že prý ho ochrání bílý terč na přilbě a v něm červený kříž. Procházel místy, která utichla a spala únavou po bálu nočních hrůz, šel jako robot - jen dlaní, tu a tam, otvíral před sebou oponu slaných slz. Hledal ty, jejichž srdce ještě bila, a jim pak rozdával víru, že budou žít. Pátral i po těch, kteří už nevstanou, aby, až válka zavolá, do boje mohli jít. I, jejichž život navždy zmizel a temně rudou krví nasytil zbitou zem. Jako by ji chtěl zahřívat a chránit před věčným prokletím a před válečným zlem. Každému z nich očistil rukou tváře. A já si všim, jak jsem tam nad ním stál, že každý muž, který tu ztratil život, vypadá vlastně, jako by se smál. Kocovina výstřelů pak znovu probudila den. A když jsme v zákopu upíjeli svůj čaj, svěřil mi tajemství úsměvu padlých: To prý je znamení, že došli na pokraj. Tam kde se blýská jisker vír, a v záři plamenů, víří, běsní, zuří lítý boj. Dát všechen žár a teplo pecím z chladných kamenů, znít v komínech jako včelí roj! Dny, týdny, měsíce i roky přešly. A jejich prach zakrývá obraz krutých scén, jen občas, na okamžik, vzpomínka se vrací, když kladu květiny na hroby beze jmen. Zaslechnu znovu to, co říkal mi ten voják. A zdá se mi, že neslyším ho sám, když v očích dětí, v očích průzračných jak křišťál, které nic netuší, mohu číst: "Díky vám!" Že se dnes blýská jisker vír, a plamen září jen pod pláty kamen, za váš úsměv, za váš úsměv dík!