Ten, kdo dostával růže,
vědel, že ještě může,
za každou vráskou byl skryt,
den s první láskou i výkřik.
Ten, kdo dostával růže,
v potlesku pokorně stál,
pak zhasly a on kráčel dál.
V místnosti, kouřem zašedlé,
chodil, nevnímal host,
jak podzim měl tváře pobledlé,
byl žíznivý, lidí měl dost.
Nad ránem šel, jak jiné dny,
vítr už plakáty rval,
dialog vedl snad poslední
s klaunem, co na zdi se smál.
Loučil se pláčem jásavým,
starý a jistý měl krok,
došel k nám do srdcí, já to vím,
říkali mu mistr krok.
Ten, kdo dostával růže,
v potlesku pokorně stál,
pak zhasly i on kráčel dál.
Já za první dvě kačky
jsem nechtěl žádný hračky,
parní vláčky, smích a rvačky,
na plátně jsem vidět chtěl.
Ten chlapík, co mně zjančil,
co smál se, plakal, mračil,
a kachním krokem tančil
ten svět na dlaních měl.
La la la lí la la la lí ...
Když plátno bylo zašlý,
pověsil kostým na šly
a ty oči zhaslý zašly,
jeho jméno svítí dál.
Ten, kdo dostával růže,
v potlesku pokorně stál,
pak zhasly a on kráčel dál.
Kdo řekl, že se pohřbívá
sláva mima Debyra,
kdo řekl, že ten kudrnáč,
ten každé lidské struny hráč,
byl němý stín a bez duše,
kdo řekl to, ať odkluše.
Když Marcel Marceau na trůn sed,
jak silný vítr do plachet,
když Chatelier dal filmu zvuk,
byl Chevalier zralý kluk,
kdo neví o těch tvářích sví,
ať vejde, snad napoví,
mé oči plné obdivu
pro kouzlo slov a pohybu.
Ten, kdo se smál, tančil a hrál,
mim nebo šašek, či komiků král,
ten žije dál, ten žije dál,
jen aby lidičky svět o ně stál.
La la la lá la la la lá,
mim nebo šašek, či komiků král,
ten žije dál, ten žije dál,
jen aby lidičky svět o ně stál.
La la la lá la la la lá...
|
Josef Laufer:
