GJednou, když jsem práci doma velmi dlouho neměl,
Emidveře od bytu jsem na dva západy pečlivě zamčel,
Amido hostince, tiše si pískaje melodii, potom kráčel,
Dportmonku s třemi pětkami však opomněl.
GBože, já jsem vůl.
GProto jsem se tedy do svého bytu rychle vrátil,
Emiportmonku do svého oblíbeného saka vstrčil,
Amia jak jsem po schodech nedočkavě pádil,
Djednu stařenku ze schodů nedopatřením srazil.
GBože, já jsem vůl.
C
Ach bože bože bože, až Dtakového Gvola,
by Cnepřijala ani nejzvláštDnější zvláštní H7škola.
Usedl jsem do krčmy, kde bylo vymalováno,
a požadoval po hostinském, by mi bylo pivo vydáno,
načež mi bylo šenkýřem rázně vynadáno,
vedle mě totiž ležela cedulka „zadáno“.
Bože, já jsem vůl.
Tak jsem tedy usedl k vedlejšímu stolu,
kde jakási ženština popíjela kofolu,
a jak jsem dával klobouk z hlavy dolů,
převrh jsem sklenku a polití jsme byli spolu.
Bože, já jsem vůl.
Ach bože...
Nejdříve jsem se jal oné ženě omluviti,
a poté se činil škodu zapraviti,
a když jsem vytahoval kapesník, abych ji mohl osušiti,
strhnul jsem jí nešťastně paruku do toho pití.
Bože, já jsem vůl.
Jaké překvapení mě potom ale čekalo,
nebyla to ženština, jak se původně zdálo.
Po tom faux-pas se mi před očima zatmělo,
jaké mi uštědřil onen homo sapiens dělo,
Bože, já jsem vůl.
Ach bože...
Když jsem si konečně v koutě svá dvě piva vypil,
vyňal jsem portmonku, abych je zaplatil.
Po otevření jsem však s politováním zjistil,
že mi obsah tří desetikorun kdosi zcizil.
Bože, já jsem vůl.
Pak mě potupně z onoho lokálu vyhodili,
kopanci do hýždí vůbec nešetřili.
Belhal jsem se domů v téhle chmurné chvíli,
Myšlenky v hlavě se mi cestou honily.
Proč jsem takovej vůl?
Ach bože...
Tohle je pravda celá.
|
Záviš:
Čankišou:
Visací Zámek:
Akurat:
