Zpěvačka Eliška Buociková: Vracet zlé zlým není dobré

Ta myšlenka přišla nejdřív od lidí kolem mě, počínaje producentem Danem Frimlem. Z demosnímků skladeb, jež jsem mu dala, se mu líbila nejvíc. Byla jsem ráda, protože to v té době byla má nejnovější a já o ní byla přesvědčena. Mám to tak vždycky. Každá má nová písnička zachycuje to, co v daný moment žiju, co mě zajímá a chci sdělovat. Kdyby se věci děly o dva měsíce později, asi bych chtěla točit skladbu, kterou jsem napsala v té době.

Mému dlouholetému kamarádovi se rozpadal projekt, na kterém mu velmi záleželo. Měl to za zlé člověku, který z něho vystoupil. Můj kamarád tvrdil, že ho podrazil a že mu to vrátí. Já mu na to řekla, že to není řešení, že by se měl nad celou věc povznést a pracovat na projektu dál. A na to konto jsem napsala Oko za oko.

Myslím si, že když člověka něco srazí na kolena, neměl by on pak srážet ty, o nichž si myslí, že za to mohou. Vracet zlé zlým není dobré, naopak vracet dobré dobrým je v pořádku.

Vezmu kytaru a napíšu písničku. Muzika je pro mě prostředek vyjadřování. Dělá mi někdy problém mluvit s kamarády nebo blízkými o věcech, které jsou pro mě zásadní nebo mě bolí. Dokážu to ale prostřednictvím písně a pak to prezentuju na pódiu. Je to takové anonymní sdílení. Svůj smutek sděluju mase lidí, která nemusí vědět, o co jde, a mně to pomáhá, protože o tom zpívám a současně po nikom nechci, aby reagoval. Uleví se mi tím.

Jmenuje se Padaly hvězdy. Napsala jsem ji asi před čtyřmi lety a je o konci vztahu. Měla jsem pocit, že si jeden kluk vybral místo vztahu se mnou vztah s tvrdými drogami. Byla to pro mě tak bolavá věc, že jsem tu píseň nebyla nějakou dobu schopná hrát na koncertech. To, co bylo mezi námi, skončilo, nemělo smysl to řešit. Dnes už je to minulost a skladbu hraju.

Radostné jsou Tajný noci. Paradoxně předcházejí příběhu skladby Padaly hvězdy, jelikož vznikala ve chvíli, kdy byl vztah v pořádku a já od něho čekala jen to nejlepší. Věřila jsem, že k sobě s tím klukem patříme.

Protože odpovídá mým představám. Když jsem v pubertě založila první skupinu, začala jsem skládat písničky. Cítila jsem se v modelu kapely dobře, ale postupem času se ukázalo, že mé spoluhráčky, byla to dívčí kapela, ten zápal nemají. Když jsme se přátelsky rozešly, přestěhovala jsem se z rodného Broumova do Prahy, kde jsem začala studovat vysokou školu. Říkala jsem si, že tam snad potkám lidi, kteří budou mít ke skupině stejný vztah jako já a bude to pro ně vášeň.

Možná jsem málo průbojná, ale přestože několik pokusů proběhlo, lidi jsem nenašla. Začala jsem hrát s výborným kytaristou a kamarádem Martinem Burešem, prezentovali jsme to jako můj projekt, byť na něm Martin udělal spoustu práce, ale kapela mi stále chyběla.

Když jsem v létě natáčela singl Oko za oko, nabídl mi producent Dan Friml, že dá dohromady kapelu. Samozřejmě jsem z toho byla nadšená.

Mnohokrát. Hned potom, kdy jsem se před pěti lety odstěhovala do Prahy, vzala jsem občas do ruky kytaru a šla hrát do ulic. Bavilo mě to, měla jsem od lidí zpětnou vazbu, občas mi hodili nějaké peníze, ale nenaplňovalo mě to.

Později jsme hrávali s kytaristou Martinem na ulici spolu, a předloni v létě jsme dokonce vyrazili na buskerské turné, kdy jsme hráli na ulici v sedmi evropských metropolích. Mou metou jsou ale koncerty na pódiu se skupinou, i když ven si ještě občas zahrát jdu.

Byla to zkušenost, ale nemohu říct, že dobrá. Šla jsem do té soutěže s naivní představou, že v ní jde hlavně o to, jak zpívám a zajímám lidi. Působila na mě ale tak, že je to to poslední, o co v ní jde. Jasně, mezi posledních třicet se dostali lidé, kteří zpívat opravdu uměli, ale zdálo se mi, že je to pro tu soutěž jen jakási vedlejší linie. Nabyla jsem dojmu, že tam jde hlavně o to, jak člověk vypadá, působí, zda je schopen zvládat stres a únavu. Ohled na to, že po třech hodinách spánku nemůže zpívat jako bohyně, se nebral. Bylo potřeba to hlavně rychle natočit.

Celkově to byla má chyba. Neměla jsem do té soutěže vůbec chodit. Byla jsem naivní a měla mylnou představu, že to bude přínosné, protože jde přece hlavně o muziku.

Nejraději mám zpěvačku Hayley Williamsovou z americké kapely Paramore. Miluju i Amy Winehouseovou a moc mě mrzí, že už se nemohu dál učit z její nové tvorby. Baví mě i český rap a pár rockových či poprockových kapel.

Nerada to přiznávám, ale Hayley jsem objevila, když mi bylo asi čtrnáct. Okamžitě jsem si nabarvila vlasy na oranžovo, protože je tak měla nabarvené ona. Měla jsem i období, kdy ona v krátkém sledu měnila barvu vlasů a já ji měnila s ní ve stejné barvě. Byla pro mě velkým idolem. Dnes už si barvu vlasů volím sama, teď mám takzvaně modré období.

Dlouho jsem to měla tak, že jsem se snažila jít proti ročním obdobím. V zimě jsem měla agresivní a zářivé barvy, a když začala příroda zelenat, volila jsem třeba bílou. Teď mám už delší čas modrou, protože mě uklidňuje.

Pracuju s novou kapelou na svých písničkách, jelikož budeme mít 16. října v pražském Rock Café první koncert. Do roka bychom chtěli vydat dva singly a první desku. K tomu chceme s kapelou hodně hrát. Pracuju i na tom, abych lidi na koncertech bavila.