Vydáno 17.04.2019 | autor: Jan Trávníček
"Jste perfektní, tohle je jeden z nejlepších koncertů celého turné, moc vám děkuju!" klaněl se Passenger, když se chystal na poslední píseň Holes. A právě o všech těch dírách ve svém srdci, které ho sice táhnou dolů, ale on se přesto snaží jít dál, byl celý večer v pražské Roxy. Večer, během něhož opět dokázal, že tolik citu co on, vám ve svém projevu mnoho písničkářů nedá.
LIVE: Passenger v Praze hrál se srdcem na dlani. Jeho písně nosí velké životní pravdy
Dlouho dopředu vyprodaný klub Roxy zůstal dějištěm koncertu i přesto, že by Mike Rosenberg, jak se písničkář ve skutečnosti jmenuje, dokázal slušně zaplnit i takové Forum Karlín. Tentokrát si ale chtěl dopřát hraní v menších prostorách a vzít s sebou jen to nejnutnější. Tedy hlavně kytary a pak také svůj tým, v němž věrní fanoušci mohli poznat všechny staré známé, o nichž byl i nejeden klip z aktuální studiovky Runaway. Jen ten Stu Larssen, který koncerty bookuje a taktéž působí jako sólový umělec, jaksi nebyl k nalezení. Ale třeba jen řešil nějaké papírování v zákulisí.
FOTOREPORT: Passenger v Roxy uhranul intimní atmosférou
Plno bylo už na předskokana Kena Yatese, skromného a sympatického písničkáře, který dodržel tradici a neudělal Passengerovi ostudu. Naopak opět potvrdil, že se při jeho koncertech vyplatí přijít dříve (s čestnou výjimkou Gregory Alana Isakova), a tak jsme si kromě skladeb The One That Got Away, Keep Your Head Down, Easy Way Out nebo Leave Me The Light On mohli poslechnout i historky o tom, jak se oženil a dva dny poté musel rušit líbánky, protože mu Mike nabídl jet s ním na severoamerické turné. Nebo že se jako rodilý Kanaďan přestěhoval před pár lety do New Yorku, aby se proslavil, ale jako mnoho jiných před ním nakonec (nebo jen zatím?) neuspěl.
"Přijďte se za mnou pobavit po koncertě ke stánku s merchem, budu se tam vyhýbat očnímu kontaktu a doufat, že i tak někdo přijde. Klidně se vám i podepíšu, byť by to bylo jen na Passengerův vinyl," dodal se smíchem, když se loučil. Škoda jen těch neustále mluvících kolemstojících, jeho intimní hudba stojící pouze na zpěvu a akustické kytaře vyžadovala jinou atmosféru.
Ti, co na Passengera nevyrazili poprvé, nejspíš opět poznali nejeden vtípek, kterým se mezi skladbami i při nich samotných doprovázel, ať už to bylo komentování soundtracku k Ledovému království nebo uvedení skladby David připomenutím, že jde o bezdomovce, kterého potkal před hostelem ve Skotsku a pili spolu kafe. Ale buďme fér, v průpovídkách mezi skladbami se opakují téměř všichni umělci a mnohdy je to daleko horší.
Mike nám ale předal i spoustu nových informací. A byť by k jeho sestavení setlistu, v němž chybělo více novinek a starších singlů, i délce vystoupení jako takové mohla být nejedna oprávněná výhrada, byl tak okouzlující, že byste mu to všechno snadno odpustili.
Už když set odpálil s Fairytales & Firesides, měl jeho hlas takovou sílu, že doslova přibil návštěvníky k zemi. Ti ztichli, až na pár výjimek schovali mobily a pak už mu jen až do konce viseli na rtech. Před skladbou To Be Free poznamenal, že ji napsal o své babičce a dědečkovi, kteří coby Židé z Německa a Polska utíkali do Švýcarska a z něj pak do New Jersey, kde pracovali na farmě, měli jeho otce a ten pak v dospělosti docestoval až do Velké Británie, kde potkal Mikeovu maminku. A popisoval u toho na svém vlastním případě, že pro něj jiná cesta než ta soucitná v záležitosti dnešních uprchlíků neexistuje. Nešlo proti tomu nic namítat. Zvláště když v posledním řádku textu dodal vzpomínku na to, jak Porýní při hledání svých kořenů sám navštívil, což jej dojalo tak, že se musel k publiku otočit zády, aby si osušil slzy.
Silné také bylo, když před Rolling Stone přiblížil její vznik zmínkou o tom, že díky dekádě, kterou strávil na cestách, propásl všechny svatby, narození dětí i pohřby svých nejbližších. "Co já tady vlastně ku*va dělám?" říkal si v těžkých chvílích, kdy nemohl jen tak odříct koncert a věnovat se těm, kteří ho potřebovali nejvíce. A připomněl tak možná leckomu, co je vlastně na světě to opravdu důležité.
Komentování jeho slávy, pozice na scéně, jediného velkého hitu i kamarádství s Edem Sheeranem, kterého zná od jeho šestnácti let, se pak proplétalo dalšími skladbami, během nichž diváci sborově zpívali a tleskali nebo naopak byli potichu, přesně jako si písničkář žádal. A stejně jako ve Velkém sále Lucerny ho refrénem Scare Away The Dark přivolali zpět na přídavek.
Pro úplnost se ale ještě sluší dodat, že díky fanouškům s cedulemi v předních řadách dostala Praha darem píseň 27, kterou jinak na současném turné nehraje. Ať už byl ale Mike v roli muzikanta, který předával velké životní pravdy, sdílel své vlastní bolestivé zkušenosti, burcoval proti Trumpovi, jehož obličej dal do textu I Hate místo toho od Cher nebo prostě jen tak zpíval o lásce, byl jeho koncert hojivým lékem na bolavou duši. Tak snad nás přijede léčit ještě mnohokrát.
Setlist: Fairytales & Firesides, David, Life Is For The Living, Hell Or High Water, To Be Free, The Sound Of Silence (Simon & Garfunkel cover), I Hate, Rolling Stone, 27, Survivors, Scare Away The Dark, Whispers, Holes
text: Jan Trávníček, foto: Josef Šarík
Témata: Passenger, Roxy, Runaway
5,00
čtenáři
hlasuj
