Hlavní obsah

Amy Leeová ze skupiny Evanescence: Rádi jezdíme na kapelní tábory do lesů

Právo, Šárka Hellerová

Do České republiky se vrátí americká skupina Evanescence. Dvojnásobní držitelé Grammy se u nás naposledy představili loni se symfonickým orchestrem na turné Synthesis Live. Nyní je čekají koncerty 4. září v Plzni a o den později v Brně. O práci na novém albu, i kritickém období po vydání eponymního alba před osmi lety, hovoří zpěvačka Amy Leeová.

Foto: archiv kapely

Skupina Evanescence se k nám ráda vrací. Zpěvačka Amy Leeová miluje Prahu.

Článek

Na minulém turné vás doprovázel symfonický orchestr. Jak si užíváte návrat k rockovým koncertům?

Moc. Ovšem turné Synthesis byl zážitek, během něhož jsme naše skladby hráli ve spolupráci s orchestrem úplně v jiné podobě. Byl to krásný nový svět, ve kterém jsme strávili více než rok života.

Přesto je pro nás návrat k našim nespoutaným koncertům velmi uspokojující. Skvěle se na pódiu bavíme.

Co vás spolupráce s orchestrem naučila?

Myslím, že ani není možné, aby vás spojení s tolika skvělými hudebníky neovlivnilo. Fascinující je už jen sledovat, jak tak velké těleso funguje. Při tolika lidech je například nezbytné dodržovat plán.

Naučit se chodit na zkoušky včas pro nás byla výzva. Nicméně podstatnější je, že se nám podařilo vytvořit nevšední zážitek s atmosférou, která připomínala klasický koncert nebo večer v divadle.

Fanoušci se hezky ustrojili, sedli si a opravdu se zaposlouchali místo toho, abychom na ně hlasitě valili naši hudbu. Před vystoupením jsme navíc orchestr nechali hrát klasiku, abychom publikum trochu překvapili a připravili je na jiný večer.

Říkáte, že si návrat k rockovějšímu pojetí užíváte. Přesto, chybí vám něco z předchozího turné?

Nic se nevyrovná tomu, když za vámi hraje celý orchestr. Když jsem seděla za nádherným obrovským pianem a za sebou slyšela, jak se rozeznívají smyčce ve skladbě Lost In Paradise, měla jsem pocit jako ve filmu.

Slíbili jste, že se v létě vrhnete na psaní nových písní. Děje se to?

Ano, zrovna jsme měli soustředění, kterému říkáme kapelní tábor. Mezi dvěma festivaly jsme s kapelou zůstali na týden v Kanadě. Pronajali jsme si dodávku a jeli několik hodin za město do lesů.

Pronajali jsme si tam krásnou chatu, vzali piano a kytary, sedli si do kruhu a pět dní jsme tvořili. Byl to nádherný týden a jsem nadšená z hudby, která tam začala vznikat.

Jezdili jste na podobné kapelní tábory i dřív?

Ano, máme to rádi. Ovšem neděje se to pravidelně. Většinou jsem se spíš s částí skupiny sešla u sebe doma nebo v naší zkušebně v Nashvillu. Občas ale rádi vyrazíme do přírody.

Když jsme psali písně pro desku Evanescence (2011), ujeli jsme z města vinicemi za San Franciskem. Měli jsme pronajatý nádherný dům na útesu nad zátokou, v okolí nebylo ani živáčka. Jen moře a my. Z toho výletu pochází mé nejoblíbenější písničky na desce.

Je prostě skvělé občas změnit prostředí. Kdybychom seděli pořád na jednom místě, tíhli bychom neustále ke stejnému zvuku. Proto se vyrážíme inspirovat do lesů.

Na předloňském albu Synthesis byly pouze dvě nové písně, ostatní byly nové aranže vaší předchozí práce. Vaše nové skladby tedy nyní v podstatě vznikají po osmi letech od vydání předposledního alba. Jaký z toho máte pocit?

S každým albem cítím, že přichází úplně nová éra. Člověk samozřejmě nechce jen opakovat písničky, které zní podobně jako ty, jež vznikly dříve. To nenávidím. I u jiných kapel ze všeho nejraději sleduji, jak se proměňují a rostou. Většinou mě u ostatních nejvíc baví druhé nebo třetí album.

To, na kterém odhodí předsudky a začnou si hrát. Baví mě, když začnou experimentovat a objevovat své nové stránky. Na první desce většinou hledáte, kdo vlastně jste, a snažíte se napsat hit, protože chcete uspět a někam to dotáhnout. Každá naše písnička na první desce byl pokus o hit.

Na dalších už to tak není?

Když se vám to povede, pokusíte se s dalším albem dostat hlouběji. Doteď si vybavuji, jak velké potěšení pro mě psaní druhé desky představovalo.

A vlastně mám pocit, že se s každou další deskou opakuje. Navíc se mnou na každém albu autorsky spolupracoval někdo nový z kapely. Raději nechávám ostatní zářit, než abych určovala, jak to bude. To je prvek, který mi pokaždé přináší radost a díky kterému se hudba proměňuje.

Vydala jste své debutové album Dream Too Much, na kterém jste se zaměřila na dětské publikum…

Dělo se toho hodně. Narodilo se mi dítě, přišla jsem o bratra. Mé srdce tedy překypuje tématy, která chtějí ven. Vznik nové desky je pro mě vlastně krásnou terapií. Já pro tohle žiju.

V tuhle chvíli mám velké množství nápadů, které jsou nedokončené. Skládám jejich útržky a jsem u toho šťastná. Opravdu si práci nyní velmi užívám.

V minulosti naše alba vznikala v různých rozpoloženích. Někdy jsme se například trápili s vydavatelstvím, které chtělo něco úplně jiného než já. Nyní mám za sebou úžasný tým, naprostou kontrolu nad tvorbou a cítím podporu.

Máme příležitost si znovu odpovědět na otázku, kdo jsme. V ideálním případě se nám povede vytvořit něco svěžího a aktuálního, a zachováme si své srdce.

Co se v kapele dělo kolem let 2013 a 2014?

Bylo to pro mě strašné období. Můj tým byl v troskách. Abych ho udržela a realizovala své vize, musela jsem na všechno hrozně tlačit. Připadalo mi, že si takové prostředí nezasloužím.

Nešlo jen o vydavatelství, se kterým jsme se rozešli, ale o většinu lidí v týmu. Vždy v něm bylo pár úžasných lidí, ale já potřebovala udělat změny. A potřebovala jsem pauzu.

Ostatní z kapely měli také nějaké plány, proto se to hodilo. Takže jsem se na chvíli zastavila a snažila se o Evanescence nepřemýšlet. Soustředila jsem se na rodinu, přála jsem si dítě.

Přestala jsem svou práci milovat, takže jsem ji musela na chvíli opustit. A bylo to dobře, protože díky tomu jsem se do ní mohla znovu zamilovat. Bylo to skvělé rozhodnutí, jelikož mě všechno, co jsme od návratu udělali, těší daleko víc.

A nyní mám pocit, že možné je cokoli. Mám chuť tvořit a nenechávám se stahovat dolů nepříjemnostmi a byznysem.

Mimochodem, potěšilo mě, když jste v jednom rozhovoru na kanadském festivalu vzpomínala na to, jak krásná je Praha. Když si na to vzpomenete v Kanadě, je to cennější, než kdybyste to řekla české novinářce.

Přiznám se vám, že kromě úchvatné historie a schodů, které pamatují mnoho století, miluji v Praze jednu věc. Jak se jmenuje ta koblihovitá sušenka se zmrzlinou, kterou prodávají v centru? Trdelník?

Jednou jsem se na něj s Timem (McCordem, baskytaristou – pozn. red.) vrátila pěšky dvakrát za den. A to jsme bydleli snad tři kilometry od Staroměstského náměstí. Jsem tím dezertem posedlá.

Vlastně mám plán, že bychom si mohli v Americe koupit foodtruck a prodávat trdelníky. Jsem si jistá, že by je lidé milovali.

Může se Vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám