Nemáte to zrovna lehké, přesto se stále usmíváte. Jak se teď cítíte?
Život není lehký pro nikoho. Jsem hlavně šťastná, že mám dva zdravé a príma kluky. Teď mi říkala fotografka Lenka Hatašová, že člověk má začít nový život na zelené louce do 42 let. Pak už na to není energie. Tak jsem to stihla jen tak tak.
Mluví se o vás i v souvislosti s novými muži, kteří se kolem vás objevují. Jste zamilovaná?
Jsem hlavně vždy zvědavá, s kým dalším bulvár přijde, koho mi přidělí a jak dlouho tu pohádku bude omílat. U mě v srdci jsou teď mí dva synové. Nevím jak ostatní, ale mně přijde, že po a během rozvodu člověk nemá čas, energii, ani kapacitu na to hledat si hned někoho nového.
Takže si užíváte single život?
Nikoho teď nehledám. Až se objeví někdo fajn, tak to snad poznám, ale teď mám dojem, že mě chce bulvár spojovat s láskou za každou cenu. Což je nesmysl. Teď se opravdu necítím být připravená na nový vztah.
Nebojíte se teď ukázat na veřejnosti ve společnosti muže, byť je to jen kamarád? Nebo se tomu už vyhýbáte?
Už se skoro bojím chodit kamkoli s kýmkoli. Hlavně pro ty kamarády to je asi těžké, když se se mnou někde objeví. Zatím to naštěstí nikoho z nich nepoložilo. Ale pro jejich opravdové partnerky to musí být hrůza.
Takže synové jsou teď pro vás jediní muži vašeho srdce?
Naprosto. Jsem s dětmi a teď mi to tak vyhovuje. Ale nejde jen o překrucování vztahu. Dělala jsem nedávno rozhovor s Terezou Kostkovou a řekla jí, že mám teď dva domovy. Tady v Česku a v Kanadě. No a co myslíte, že pak napsali? Vondrajda už v Česku nemá domov. Tečka. Opravdu totální virtuální realita.
Nedávno jste fotila módní fotografie. Jde o disciplínu, ve které se cítíte dobře?
Jsem ráda, když dělám s někým, jehož práci znám. Když mě líčí Marta Šantorová, tak to nechávám úplně na ní. Ani nepotřebuji zrcátko, protože vím, že budu úplně jiná a nebude ze mě čarodějnice. To samé je s oblečením i focením.
Lucie Vondráčková
Teď máte na focení svetr a kalhoty. Je to váš styl?
Ten svetr bych si vzala hned domů. Normálně nosím džíny hodně rozdrbané. Takové ty, co mají babičky tendenci přes noc zašívat. Mám ráda svůj sportovní styl, ale občas se inspiruji něčím, co se právě fotí. Nejdřív jsem naježená jako kočka, ale zkusím to a většinou je to dobré.
Máte za sebou také netradiční focení kalendáře.
To jsme fotili se skvělou a neohroženou Luckou Drlíkovou pro Women for women. Šlo o focení pod vodou. Ona se potopí ve velkém skafandru s obrovským foťákem a vy jedete s otevřenýma očima, dokud vám to zadržený dech dovolí.
Zároveň vyšel překrásný charitativní kalendář Pod hladinou, kde jsou herečky i modelky, co se vody nebojí. Je to krásný projekt. A voda je zároveň povznášející i očišťující. Někdo se mě teď ptal, jak jsem mohla ten mediální a osobní rok přežít, aniž bych se z toho položila. Odpověď je úplně jednoduchá. Chůze, děti, voda a žádný alkohol.
Když mluvíte o chůzi. Nechtěla jste se třeba už v minulosti vydat někam hodně daleko, prostě jen jít a být sama? Třeba teď je populární pouť do španělského města Santiago de Compostela.
Je pravda, že mě to vždycky moc zajímalo. Sáhnout si na dno svých sil. Znát svoje limity. Jenže teď si moc ani nedokážu představit vydat se někam na deset dní a riskovat. Možná až budou kluci větší. Třeba pak půjdou taky. Ale je pravda, že jsem chodec a baví mě to. Vždycky když jsme odjela studovat jazyky do nějaké země, tak mi říkali, že se tam bez auta neobejdu. A já vždy dokázala, že to bez auta jde všude. Teď je konečně na řadě Praha.
„Jaká škoda, že pít vodu není hřích. Jak by nám chutnala!“ — Georg Christoph Lichtenberg Foto Lucie Drlikova, Mořská víla Happytailmermaids
A jak to máte teď s prací?
Zajímavě. Teď jsem točila dvě krásné filmové věci v Kanadě. Tady se rozhlížím. Musím přiznat, že po deseti letech v mém srdci nastal čas vrátit se do divadla ke svým kořenům. Takže se moc těším na dobrou činohru. Muzikál mě už také vtahuje do sítí, tak uvidíme.
Takže spíš než v kinech, nebo v televizi vás uvidíme na divadelních prknech?
Vždy jsem balancovala mezi zpíváním a hraním na divadle. Film a dabing je moje láska a vždy mi hodně záleží na tom, s kým točím. Baví mě výlety do různých filmových produkcí. Teď jsme se nedávno koukali s kamarády na Léto s gentlemanem. Pustili jsme si film na velkém plátně a líbilo se mi to moc. Když mi něco takového přijde do cesty, tak mám pocit, že to je osudová věc. Ať už je to pan Adamec, nebo pan Hanzlík. Mám vyzkoušené, že když film není třeba trhák v kinech, v televizi si pak najednou získá sympatie.
