Sedmapadesátiletý poprockový písničkář a autor muzikálů na jaře vyrazil na akustické turné, ke kterému přidal pět podzimních koncertů s lokálními symfonickými orchestry. Ten včerejší v pražském Rudolfinu, kde jej doprovodila Filharmonie Hradec Králové, byl třetí v pořadí, čili přesně uprostřed neobvyklé šňůry.
Spíš než vystoupení Ledeckého s orchestrem se jednalo o koncert Ledeckého, jeho kapely a orchestru. Oba doprovodné prvky spolu někdy srůstaly a jindy filharmonici, namačkaní uprostřed pódia, dělali jen hlasité křoví, s nímž by se v běžné koncertní praxi vyrovnal počítač.
Pokud by se turné mělo opakovat, bylo by lepší, kdyby umělce na celé šňůře doprovázel stejný orchestr. Nejde jen o to "zahrát z listu", ale také se pochopit, vytvořit vzájemnou chemii.
Tvorbu Janka Ledeckého lze rozdělit na tři proudy - novovlnná, reggae ovlivněná hudba z období skupiny Žentour, sólové poprockové písničkářství a muzikály. Bylo sympatické, že zpěvák to včera do bloků nedělil.
Skladby šly v přirozeném sledu, jak se k sobě hodily, a volně přeskakovaly z jedné éry do druhé, jen v polovině večera rozděleny hostováním písničkáře Ivana Hlase. Vyznělo to neformálně a bezprostředně. Jako když si na večírku mezi písničkami muzikanti říkají: "A co si zahrajeme teď?" Ba co víc: potvrdilo se, že všechny tři fáze spolu souvisí, že je to pořád jeden a tentýž Ledecký.
S publikem umí dobře komunikovat, takže průvodní slovo bylo vždy k věci a často s pointou. Ještě posílilo uvolněný dojem v sále, který s tímto druhem hudby nebývá spojován. Málokdy se stane, aby v Rudolfinu publikum s orchestrem zpívalo.
Největší slabinou většiny skladeb byla aranžmá. Mnoho Ledeckého písní má rock'n'rollový charakter a orchestr se s tím jen těžko srovnával. Když jel tutti, proměnil se v nepřehlednou změť smyčců, jíž z pozadí brutálně válcovala dechová sekce. A když ta zadula, zpěváka vymazala z povrchu zemského.
V malém, na jinou akustiku dimenzovaném Rudolfinu proto skladby Právě teď, Ty jsi ta jediná nebo Na ptáky jsme krátký připomínaly zvukový zmatek, jaký starší ročníky pamatují z maturitních plesů ve Velkém sále Lucerny někdy v polovině 70. let minulého století. Zaplať pánbůh za několik pomalých písní, kdy hudba přestala být posedle břeskná a filharmonie nasadila lyričtější polohu. V těch chvílích orchestr najednou měl smysl.
Kvůli třem takovým písničkám nakonec stálo za to koncert zažít. Sliby se maj plnit o Vánocích byla sice na konci října úplně mimo mísu, jednu z nejpopulárnějších českých popových vánočních skladeb ale Ledecký podal s kultivovaností a hloubkou, která z ní udělala nadčasovou záležitost.
Skvěle dopadl také pověstný ploužák Proklínám s magickým doprovodem, kdy ve skrytu orchestru tiše zněla conga jako z nějakého neworleanského voodoo obřadu. Největší ozdobou pak byla málo známá Bůh ví, kterou zpěvák začátkem 90. let natočil na desku Na ptáky jsme krátký.
Tehdy nedokázal naplno využit její potenciál. S velkým, v tu chvíli umírněným orchestrem za zády teď posluchačům objevil sílu až hymnické melodie. Je paradoxní říct, že autor věkem dorostl do vlastní písně, ale je to tak.
Slibovaný host Ivan Hlas zazpíval jen dvě písně a v přídavku s chutí přidal Na kolena z filmového muzikálu Šakalí léta. Jeho Malagelo s nekonečným závěrem patřilo k nejlepšímu, co obecenstvo ve 105 minutách programu potkalo.
Celkem vzato se žádný velký zázrak nekonal, ale lidi odcházeli spokojení. Oba pánové si zkusili zazpívat s orchestrem a možná si ani neuvědomili, že v padesátých a šedesátých letech to musel umět každý druholigový zpěvák, zatímco dnes jde o událost sezony. Symfonický orchestr si zase užil méně formální atmosféru a aplaus, na jaký určitě není zvyklý. A Ivan Hlas si vychutnal, jak to zní, když "a tenhle barák vám po*ere pták" zazpívá v Rudolfinu. A teď zpět ke kytaře, kde takové písně vyzní přirozeněji.
Janek Ledecký Symphonic Tour 2019
Rudolfinum, Praha, 29. října.
